Vidí toho víc (6)

Cestou domů jsem si uvědomila, že s tím musím něco udělat. Když jsem pak dorazila do svého bytu, listovala jsem něčím, připomínajícím Zlaté stránky a hledala jsem jakéhokoli doktora zajímající ho se o nadpřirozené věci, nebo psychotronika.
Když už jsem to začala vzdávat, narazila jsem na jméno David Fastel. Hned jsem popadla telefon a ve spěchu se snažila vymačkat číslo.
“Vy jste David Fastel?“ koktala jsem do telefonu a drásala si kůži na ruce.
“Ne. Pan doktor má přednášku. A vy jste…?“
“Melinda Evansová. A kdy ho zastihnu?“
“Je mi líto. Dnes už asi ne.“
„Potřebuju s ním mluvit, je to nutné!“
“Jste někdo z rodiny?“
“Ne.“
“Tak je mi líto, ale není mou povinností ho volat.“ Odsekl muž u telefonu.
“Vyřiďte mu, že jsem volala a dejte mu moje číslo prosím…“
„Naschle, slečno Evansová.“ Umlčel mě muž a zavěsil.
Nevěděla jsem co dělat. Seděla jsem tam a neměla šanci Rosemary pomoct. Najednou zazvonil telefon.
„Ano?“ řekla jsem doufajíc že je to doktor Parker.
“Slečna Evansová?“ ozval se známý hlas. Hlas policistky, co mě vyslýchala.
“Ano… Co potřebujete?“
„Právě skonšila operace slečny Malberryové.“ Řekla policistka.
“A jak to dopadlo?“ chtěla jsem vědět a začala se ošívat.
“Z fyzické stránky je to docela dobré, ale doktoři se bojí, že bude mít potíže s psychikou. Byla narušena část mozku.“ Vysvětlovala.
„A to znamená…?“
“Mohla by všechno zapomenout, nebo co já vím, třeba si myslet, že je kytka, například.“
„Bože… Děkuju že jste mi zavolala. Kdy za ní budu moct?“
“Ještě pořád je pod vlivem anestetik, takže nejdřív zítra dopoledne.“
“Dobře. Ještě jednou děkuji. Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Celou noc jsem nemohla spát. Ošívala jsem se v představách, že Rosemary zapomene vše o duchách a zničí ji to. Nebude vědět, co se to děje, proč ostatní nevidí to co ona…Hned ráno jsem si do vyhledávače zadala Davida Parkera, abych zjistila, kde bydlí. Po cestě k němu se mi zdálo, že je něco špatně. Že se bude něco dít. Zaťukala jsem na modré dveře a čekala. Otevřel mi muž okolo čtyřiceti, vypadal mile ale taky překvapeně.
“Přejete si?“ zeptal se.
“Omlouvám se, že vás budím. Vy jste pan Parker?“
„Ano. Co potřebujete?“ tvářil se čím dál více podezíravěji.
“Víte, nebudete mi věřit…“ začala jsem.
„Viděl jste včera ve zprávách, jak spadl na tu dívku strop?“. Doktor přikývl.
„Ta dívka byla má přítelkyně. A ona má takový problém…““
Jaký druh problému?“ ptal se doktor.
“Ona vidí to, co my ne. Já vím, nejde tomu uvěřit, ale je to tak.“. Doktor vyvalil oči a podrbal ze na hlavě.
“Takže ona vidí nějaké nepěkné věci.“ Hádal.
“Přesněji duchy. To jeden z nich způsobil ten pád stropu. Také ji pronásleduje aura, kterou nevidí.“
“To je pozoruhodné… Pojďte prosím dovnitř.“ Vybídl mě doktor.
“Takže říkáte, že vidí duchy? A jak se to projevuje?“
“Má záchvaty strachu. Myslí si, že i lidi jsou duchové. Ale duchové ohrožují její život. Házejí po ní předměty, shazují na ni stropy…“
“A proč jdete za mnou?“ divil se doktor a mnul si bradu.
“Doktoři se bojí, že po tom, co ji to sejmulo do hlavy bude mít psychickou poruchu. Mám strach, že všechno zapomene, a až znovu uvidí duchy, zpanikaří, protože nebude vědět, o co jde.“
“Myslíte dopředu. To se mi líbí. Ale třeba ví, co potřebuje. Může mít určitý smysl, který jí to napovídá. Smysl, kterým zachycuje duše mrtvých.“
“Právě proto chci, abyste šel dnes se mnou za ní.“ Podotkla jsem.
“Jste si jistá, že jí pomůžu?“ tázal se doktor.
“Ne, ale za pokus to stojí…“
Do nemocnice jsme dorazili po jedenácté. Rosemary seděla na posteli a rozhlížela se okolo. Hned jak mě uviděla, začala gestikulovat, ať pohnu.
“Rosemary…“ usmála jsem se na ni a pohladila ji po rameni.
“Rychle, než to zapomenu!“ křičela Rosemary.
“Co zapomeneš?“
“Musíte mou duši dostat do těla malého dítěte. Nejlépe tak šest sedm let. Nebo zemřu! Musíte zabít. Zabít! Zabít!“ křičela Rosemary a zadívala se na doktora Parkera.
“Kdo je to?“ křikla podrážděně.
“To je doktor Parker. Chce ti pomoct.“ Vysvětlila jsem.
“Pomůžete mi jenom tak, že zabijete malé dítě, vyjmete ze mě mou duši a přesměrujete ji tam…“ šeptala Rosemary. Najednou přístroje začali přeskakovat. Rosemary zaječela a upadla na zem.
“Rosemary!“ vykřikla jsem a začala ji sbírat ze země. Do pokoje vtrhly sestry a pár doktorů.
“Co se to děje?“ křičela jsem a moje slané slzy kapaly na podlahu.
“Musíme ji operovat.“ Vysvětlil doktor.
“Není čas ji převézt na sál, doktore Hamiltone!“ vykřikla jedna sestra.
“Musíte odejít.“ Řekl doktor a vystrčil nás na chodbu.
Zatáhli závěsy a my zase jen mohli čekat…