4.4.Datum, co nejde zapomenout. Je to datum, kdy zemřel můj táta.
Ale já dneska nejsem nějak zdrcená. Nepláču. Nemám tak špatnou náladu. Ale stejně. je mi hrozně uvnitř. Ani fakt, že už to jsou dva roky mi nepřijde tak smutný. Asi jsem nemocná. Psychicky.
Stýská se mi. Ale co s tím. Dneska se moje intelgentní familka sejde na hřbitově. To bude k popukání. To budou zase témata.
Nechci tam jít, ale jsem nucena.
Dvacet minut budu koukat na hrob a sledovat, jak se všichni pokouší udržet slzy v očích.
Už i já pomalu brečím.
Nevím, co dělat. Hrozně se nudím. Smuteční nálada společně s rodinou není nic pro mě.
Stejně mě tam budou všichni litovat, poplakávat nade mnou apod. což nepotřebuju.
Minulej rok jsem tam šla s Kristýnou a Michalem. Protože jsme měli asi jenom tři hodiny, mohli jsme brzo vypadnout. Ten pán v květinářství se ptal, nač tak smuteční nálada a kam to jdeme. Když jsme oznámili že na hřbitov za mým tátou, dal nám tak zdarma takovou nádhernou černou stuhu.
Nebudu to rozvádět. Užijte si den lépe než já, protože všechno je lepší než tohole, to mi věřte...
říct "je mi to líto" - tím ti nepomůžu, říct "Já ti rozumím" nebo "Vím , jak ti je" - to bych ti lhala. Nevim jak ti je. A i kdyby se něco takovýho stalo i mně, prožívala bych to zase jinak a zase jinak by mi bylo. Snad jen... Ať se přes to dobře přeneseš, ať je ti líp.
OdpovědětVymazat