Vidí toho víc (2)

Další den jsem nejistě kráčela po ulici vedoucí k Rosemaryině domu. Kopala jsem do různých kamínků a když jsem otevírala branku, celá jsem se zapotila.
Z domu se ozvala rána, následoval výkřik a další rána. Rozběhla jsem se ke dveřím a vtrhla dovnitř. Ani jsem se nerozhlížela a vběhla do místnosti, odkud zvuky vycházeli. Rosemary se schovávala pod stolem a po kuchyni létala stará žehlička.
“Co tady děláš?!“ křikla Rosemary když mě spatřila. Žehlička jako by si mě všimla a začala na mě útočit. Uhodila do zdi za mnou a potom mi spadla na ruku. Uklidnila se a přestala sebou hýbat.
“Není ti nic?“ ptala jsem se vyděšeně.
“Ne. Ale ty máš naprosto spálenou ruku. Co tady vlastně pohledáváš?“ Pohlédla jsem na svou dlaň a nemile si prohlížela surovou popáleninu.
“Přišla jsem tě navštívit.“ Přiznala jsem. Rosemary se usmála.
“Tak to je milé.“ Řekla tiše.
“Co to bylo?“ ptala jsem se a zírala na žehličku. Rosemary sebou začala šít a vykrucovala se z odpovědi.
“No, víš… To bys asi nepochopila.“ Vymlouvala se. „A navíc je to na dlouho.“
“Mám času dost.“ Řekla jsem.
„Nebudeš mi věřit.“ Odsekla Rosemary a posadila se na stůl.
“Přesto to chci vědět.“ Nutila jsem ji. Nakonec si Rosemary povzdechla a snažila se mi vše vysvětlit.
“Od mala… Od doby, kdy jsem byla dítě, jsem, víš, nebudeš mi věřit, ale já viděla duchy.“ Celá omámená jsem na ní koukala.“Lidé mi na to říkali ´bože, jdi se léčit!´ nebo mi oznamovali, že jsem nemocná a tak… Končím tam, kde jsem teď, takže se schovávám. Sama jsi viděla, co mi někteří dělají.“
Jen jsem kývala a nevěřícně si prohlížela žehličku.
Rosemary se zasmála. „Nevěříš mi.“ Hádala.
“Těžko se tomu věří.“ Podotkla jsem.
“Jo.“ Přisvědčila. „Ale nevím, jak ti to dokázat.“ Pokrčila jsem rameny a pohlédla jí do očí.
Buď je vážně nemocná, nebo nelže.
“Přijď v noci na to místo, kam spadlo před měsícem letadlo.“ Řekla.
“Co tam?“ tázala jsem se.
“Uvidíš.“ Usmála se Rosemary.