Vídí toho víc (1)

Stála tam dívka. Tmavé vlasy se jí v dešti lepily na tváře. Slané slzy jí stékaly k bradě. Opírala se o starou zeď a žadonila o slitování. Když okolo ní někdo prošel, zkoumavě si ji prohlížel.Hodiny seděla nebo stála v dešti a povídala si sama pro sebe. Když pak přestalo pršet, někam odešla. Někdy ji lidé vídali poblíž hřbitova a obřadní síně. Chodila na cizí pohřby a pokaždé se zapisovala do návštěvní knihy pod jiným jménem, takže vlastně nikdo nevěděl, jak se opravdu jmenuje. Děti co ji sledovaly přišly na to, kde bydlí. Na konci města je starý dům. Vypráví se, že v něm straší. Ona dívka v něm přežívá. Jednou seděla ta dívka na lavičce v parku a dívala se na šťastné hrající si děti. Neusmívala se, jen je pozorovala a každé z dětí probodávala pohledem. Najednou se začala ohlížet a plná strachu se zvedla z lavičky a běžela pryč.A jak to všechno vím? Nejsem jako ostatní. Ona je pro mě něco, v co věřím. Jmenuji se Melinda a je mi naprosto jedno, kdo to ví, nebo ne. Jednou v noci šla ta dívka po ulici a prohlížela se domy. Slyšela jsem, jak říká do prázdna „Tady je to? Je to ten dům?“, jako by mluvila s duchem, nebo tak. Ve svojí podstatě by to všechno vysvětlovalo. Jak mluví sama pro sebe, jak ji vždycky něco rozruší a poleká a ona se snaží před tím utéct. Najednou ale udělala nečekanou věc. Otevřela si branku a tichounce běžela ke vchodovým dveřím. Nahlédla dovnitř a zakroutila hlavou. Sešla schody a pokračovala dál po ulici. Došla až ke svému domu, ale nešla dovnitř. Obešla ho a já na ni neviděla. Musela jsem vědět co tam dělá. Došla jsem rychlým krokem k domu a vydala se po cestě, kterou před chvílí kráčela dívka. Zastavila jsem se u okraje domu a snažila se ve tmě rozeznat postavu. Ale nikde nikdo. Z tašky jsem si vytáhla baterku a posvítila si. Vážně tam nikdo nebyl. Vzdala jsem to a obrátila se. Ale něco mě překvapilo. Na zemi těsně za mnou ona dívka seděla. Vylekaně jsem odskočila a snažila se zachovat klid. Dívka se začala pomalu zvedat.
“Tak proč mě sleduješ…?“ řekla a ani se nenamáhala se na mě podívat.
“Já jen…Vlastně….“
“Jo. Divná holka, tak o ní musím něco vědět, co?“ typovala.
“Ne, to ne. Nejsi divná.“ Vysvětlovala jsem.
“Ale podle některých jo.“ Opáčila nemile dívka a zvedla hlavu. Měla jedno oko hnědé a druhé světle modré.
“Tvoje oči…“ šeptala jsem udiveně. Dívka se jen pousmála a promnula si je.
“To je nádhera. Z dálky to vůbec není vidět.“ Obdivovala jsem je.
“Kdo jsi?“ upustila od témata.
“Já jsem Melinda.“ Představila jsem se.
“Tak Melinda…“ řekla dívka, otočila se a pomalu se začala přibližovat do přední části zahrady, tudíž do domu. Celou cestu táhla prstem přes popraskanou a starou omítku domu.
“Jak se jmenuješ ty?“ křikla jsem za ní. Ta se jen otočila a usmála se. Potom pokračovala ve své cestě. Jako by chtěla vědět moje jméno, aby na mě mohla seslat kletbu. Slyšela jsem, jak zaklaply dveře. Už to nemělo cenu. Pomalým krokem jsem se rozešla k východu ze zahrady. Najednou jsem ucítila na rameni nějakou lehkou věc. Uchopila jsem to a zjistila, že je to papírek. Stálo na něm „Rosemary“. Podívala jsem se nad sebe a zpozorovala okno, ve kterém dívka stála a usmívala se…