Doma

Po tom, co mi doktorka oznámila to, co mi bylo jasné, matka uznala, že bych měla zůstat doma.
Můj "strašlivý" zánět noso-čehosi způsobil úlevu nejen mně, ale i lidem ve škole, protože tam nebudu.
Tak si tady ležím v posteli a protože jsem včera na klávesnicu vylila čaj, divně to křupe...
Nepřála bych Vám zažít to. Určitě jste si to zažili, ale...zrovna je tak hezky ma já bych byla venku...

Všude jsou kapesníky a prášky. Takže já jdu pozorovat, jak zzachraňujou ptáka v televizi...
Sbohem.

Pšík...

To dítě mě naštěstí nepoctilo svou návštěvou. Takže o svoje nechutný vlasy nemusím mít strach.
Zato jsem se dozvěděla, že mám asi jekousi alergii.
Já pevně věřím, že ne. Podle mě je to chřipka. Neustále smrkám a kašlu. To přece nejsou příznaky alergie! Neřešme.
Četla jsem články ze starýho blogu. Hrozně mě to baví. Sledovat, jak jsem trpěla. Je to takový zajímavý. jeden by řekl, že nad tím budu kroutit hlavou. Ale ne. Pozorně to čtu. A zjišťuju, že mám právo svět nenávidět.
Všichni to právo máme. Ale někdo ho nenávidí jen tak.
A to už pak je k ničemu.
ALe nevím. Jako by mě to období na pár týdnů přešlo. Začínám si myslet, ýe se to vrací. Už se chci loučit. Ale neudělám to. Záleží mi na některých lidech.
A navíc musím jít za Májou do nemocnice.
Majka... Ona je neutrál. Ani ne tak úplně se mnou a ani ne tak úplně proti mě.
A proto jí udělám radost za to, že ona ji způsobuje mně. Pokecám s ní na nemocničním lůžku a dám jí bonboniééééru. A bude vystaráno XD
Vedu vážnou diskuzy. Taklže se mějte.

To dítě zase jednou přijde...

Achjo... Místo toho, aby se mi celou noc zdál sen o tom, jak zabíjím třídu, se mi musela zdát noční můra o přestavování nábytku. Dvakrát jsem se z toho celá spocená probudila...
Ještě že se mi nezdálo o Samuelovi...
Jelikož dneska přijde. Malý ječící fakan. Kolik mu je? Dva? Ani já takhle neřvala. Ten rozmazlenej fracek musí mít všecko, co vidí. Navíc mě chytne za pačesy a trhá s nima. Pak se divim, co si to strká do pusy...
Nějak jsem si vzpoměla na naší povinnou četbu.
Přišlo na mě dilema. Jak ráda bych četla Sophiinu volbu... Šak Kodetová už na tu knihu divně zírala. Potom zakroutila hlavou a odkráčela.
Obávám se, že za tolik stránek nádherného počtení bych od ní mohla dostat třeba i za5...
Takže se jí tam s tim nebudu srát. Jednoduše si to přečtu, a potom za dva dny přečtu už potřetí Cestu kolem mé hlavy za 40 dní. To je taká prdel, to byste nevěřili XD
Taky chci jít do slunečního dvora. A potkat pana Kučeru či paní Doležalovou XD
Každopádně jelikož to má být do května a já už to mám skoro dočtený (čtu to od včerejška), určitě to zapomenu, takže tu knihu budu muset ještě párkrát číst...
Modleme se, ať mi ten harant nevyškube všecky vlasy... Až přijde, jako že nevím, proč by měl přijít, tak se schopvám do vany a budu dělat mrtvou.
A bude. Ještě u toho umřu a splním něčí přání (:D).

Sama v temnotě

Nesnášim svět. Nesnáším ty bytosti, co si říkají lidi.
Tak proč tady jsem? Mám sto, ne-li víc chutí porozbíjet všem držky. Donutili mě zbavit se mojí milovaný patky. Naštěstí už snad nebudou dělat "A ty seš emo?". Dobře, uznávám, že když se tak podívají na moje zápěstí, uvidí nemilou věc. Když spozorují tu věc na mém krku, nebudou říkat "ty jsi goth?" ale zase "Ty jsi emo?"... Byla bych tolikrát radši, kdyby si říkali, že jsem goth. Ale já nejsem nic takovýho. Takový lidi, jsou perfektní. Já jsem jenom já.
Já, co Vás tady otravuju. Já, co se asi až to dopíšu půjdu zabít.
Jen mě tak zajímá, jak se dozvíte VY, že jsem po smrti. Když to tak čtu, připaám si jako pubertální kurvička, co má výkyvy nálad. Možná to jsem. Ale nevidím to. A možná Vy to víte, ale nechcete mi to říkat.
Možná bych se i rozbrečela. Ale to nepomůže.
Nevím, co mám dělat. Nezáleží mi na nich. Jim na mě taky ne. Ale když už nemám pro koho žít, tak proč se snažím? Jiskjra jaksi vyprchala a zdá se, že už e jí jedno, co pro mě znamená.
Tak proč...?
Mám tady takovou pěknou ostrou věc. Že bych si ju zaryla do ruky? Máti přijde až v jedenáct, takže to snad stihnu popsat celej svůj pokoj vašema přezdívkama.
A pár dní tu zase nebudu. Dostala jsem další 3 z čj...
Nevím o čem psát. Jdu si tady uklidit. nechci umřít v nepořádku.
Miluju Vás.
Sbohem.

Umírám. Nesnášejte mě. Já se totiž taky nesnáším. Nejsem dost dobrá, abych se mohla mít ráda. Nechce se mi litovat se. Jenom zavřu oči, a půjdu pryč.

Od rána jsem měla nutkavý pocit vyzvracet se.
Příšerně mě bolela hlava a mé zelené hleny promáčely kapesníky.
Ale komu to říct? Nikomu. Není důvod. Ráda trpím. Ale proč si teď stěžuju?! Nevím, co jinýho psát.
Přestávám mít tu chuť do života, kterou jsem měla jako dítě, co nemyslelo na způsob své sebevraždy. Ta chuť prostě vyprchala.
Jediný, co mě teď baví, je psát básničky o tom, jak je svět hnusnej apod. maximálně poslouchat písničky...
Jediná věc, co mi dodává tu malinkou jiskru je taková osoba. Taková hrozně milá osoba. Neberte si to někteří špatně.
Včera, když jsem byla vyzpovídána z toho, co bylo ve škole, jsem oznámila, jaká byla nuda na občance a matka hned udělala "Tebe už nic nebaví...". A co je jí do toho?! Jo, je to moje máma, ale to neznamená, že mi poleze do problémů. Nikdy je s ní nebudu řešit.
Už pro její dobro.
Já lidi jenom stresuju. Cítím z nich ten odpor ke mně.
Nechce se mi do školy. Co bych tam dělala...? Učení je nuda, poslouchat kecy těch imbecilních pipinek zamilovaných do hsm je taky nuda, sedění v lavici a poslouchání mpčehosi (je mi naprosto jedno kolikátka to je) je sice zábavný a uklidňující, ale přes ty ječící hovada neni slyšet jediná nota.
Asi jsem se zapoměla zmínit, že jsem dneska málem omdlela. Seděla jsem na židli u svojí "psycholožky" (není to psycholožka, ale se vším se jí svěřuju) a najednou se mi zamotala hlava a skoro jsem z tý židle spadla. Tak snad máti pochopí, že jsem naprosto hotová a nechá mě aspoň jeden den doma...
Jdu do sebe nasrvat pár ibalginů a vyvolat zvracení pomocí kartáčku na zuby.... Mějte se tu hezky.
A taky někde pozdravujte...


PS: Asi tady pár dní nebudu. Dostala jsem 3- v němčiny... Náhodou, je to pěkná známka, ale znáte mojí máti...

Každý máme něco. Já mám nenávist. Kapička stéká.

Moje zelené hleny opravdu nečinily nic tak hroznéhol, takže jsem byla nucena navštívit ústav pro pitomou mládež, tudíž školu.
Nesnášim je. Zabiju je. Do jednoho.

Oči jim napíchám na vidličky, lebku jim rozdrtím o tabuli.
Tak končím. S nima. Protože už se nechci snažit. Nepotřebuju je. Jsou hnusní. Svině...
Tak tady tak sedím, píšu, trhám, poslouchám a někdy se usměju.
Když tak přemýšlím, nechápu, co nás spojovalo. Všichni jsou proti mně.

A tak budu proti nim. Snažila jsem se to nedávat najevo, ale teď už toho mám dost. Od zítřka řeknu každej svůj názor, i kdyby to znamenalo, že mi rozbijou hubu.
Jdu se na to psychicky připravit...
Sbohem.
Pozdravujte někde.

Dotkněme se světla...

Když si to tak vezmu, zjišťuju, že je lepší, být s těi, co je naprosto znám. A s těmi, s kterýma se cítím být si jistá. Přijde mi, že bylo lepší, když jsem se nebavila s nikým ze třídy. A asi to znovu udělám. Ani nechápu, proč se snažím. Jsou příšerní. A ještě to s nima budu muset pár let vydžet... Toť ale potěšení... Tak se tady teď hrozně nudím. Chce se mi smrkat (mé zelené hleny z minulého článku XD) ale nemůžu najít kapesníky. A jsem moc líná, abych si došla pro další. A je to plejtvání. Zejtra mám dostat biošku... Že by za 5? No, snad to nebude tak hrozný... Ale nechápu, co je na té známce špatnýho. Ta známka je náhodou dobrá. Mě se líbí. Pítrovka zase bude zejtra celá bez sebe, protože nikdo po víkendu nechce hrát tu její úchylnou hru jak musíte měnit hlas a dělat "kuku"... Já hlas neměním. A stejně mě nikdo nikdy nepozná. To bude tím, jak se se mnou nikdo nebaví, tak můj hlas neznaj :D Vcelku výhoda. Pláňátko zase určitě bude mít blbý kecy o písemkách a zase bude dělat své oblíbené "vy jste tak hrozní! A divíte se, že nikam nejezdíte! za to ÁÁČKO je hodné a tak se ani nemusej moc učit!", kurva jedna zeblitá. Tak já jdu zase otravovat polovinu stařecké populace našeho baráku. Ať se zblázněj, hovada... Jo ještě bych zapoměla XD Já se snažila, ale nešlo to... Jako, ruku nikdy nenakreslim... Mě se líbí jenom ta koule :D

Že by smrtelná nemoc?

Pořád smrkám, místo m říkám b, kašlu jako ten nejhorší kašlatel světa a musím se smál, i když to zní jako smích smrtky samotné.
Veronika už od ráda leze na chat. Má tam nějakýho Milana, či co, protože včera tady dobívala jakéhosi Piskanta... Tomu ale řekla, že ona se taky nezajímá, jestli mu po ránu stojí, on se nasral (nedivím se mu. Já bych ju rovnou uškrtila) a ona tady potom pořád křičela a mávala rukama. Bylo mu 16 a pořád chtěl mluvit jenom o sexu, takže jsem se radši nezapojovala a říkala jsem si, jak někteří jsou svatí.
A doufám, že má nemoc poroste do obřích rozměrů a mé zelené hleny přesvědčí mámu, abych nemusela do školy...
Vážně mi není zrovna nejlíp a navíc celý minulý týden jsem žádala o léky všch typů, ale jaksi to nezabírá.
Tak prosím, doufejte, že z toho neumřu. A navíc se obávám, že ze svých zelených hlenů brzy hodím šavlu...
Tak já jdu pozorovat veroniku a její milence po internetu...
Vy jste svatí. Ale Bůh existuje jenom jeden.

Když ďábel zabíjí (4)

Po dobu tří dalších měsíců přežívala v ústavu. Nedlouho po jejích narozeninách ji přišla navštívit matka. Opakovala jí, jak ji miluje, ale Emily už jí nevěřila. Když se matka dostala k tomu, jak se jim po ní doma stýská, Emily se zvedla a odešla. Matka za ní volala ale Emily se ani neohlédla.
Na chodbě potkala Annu. „Kam tak rychle?“ ptala se Anna a schovala pepřový sprej před sestrou která procházela.
„Od nestvůry.“ Řekla Emily.
„Jsou tady tvoji rodiče co?“ hádala Anna.
„Máma…“ vysvětlila Emily.
„Proč ji tak nesnášíš? Vždyť sama říkáš, že ten doktor lhal.“
„Protože mě stvořila. Ona plodí tu nenávist ve mně.“ Odfrkla si Emily.
„Počkat. Jak to, že nejsi na pokoji?“ zeptala se náhle.
„Na některé otázky není odpověď…“ zastavila se Anna a prohlédla si své vyhublé a třesoucí se ruce. Najednou Emily začala ustupovat směrem ke zdi.
„Co je?“
„Kdo je ten chlap?“ ptala se vyděšeně Emily a ukazovala na muže opírajícího se o okenní parapet.
„Jasně. Náš známy vševědoucí. To je Moris. Moris Steevensen. Vypěstoval si vidiny a další přeludy a myslí si, že vidí do budoucnosti. Taky tvrdí, že dokáže rozeznat, kdo je člověk dobrý, a kdo ne.“ Popisovala muže Anna. „Znáš ho?“
„Bohužel. Když jsem tu byla první den, vletěl do mého pokoje a začal řvát že jsem ďábel. Asi před měsícem to uznali i doktoři.“Moris se zadíval na Emily a nepřestával z ní spouštět oči.
„Nic ti neudělá. Je jenom bláznivý.“ Snažila se Anna uklidnit Emily. Ta se jen pokusila zakrýt si obličej.
„Pojďme prosím pryč…“ řekla
.„Jak chceš…“ utrousila Anna. Když už chtěly odejít, Moris se k nim rozešel.
„Anno! Co to děláš? Nevíš, kdo ona je? Je to ďábel! Zkazí tě a pak… Pak tě zabije.“ Křičel Moris přes celou chodbu a přidal do kroku.
„Neplácej hlouposti Morisi.“ Odsekla Anna a objala Emily.
„Jste blázni.“ Kroutil hlavou Moris.
„To opravdu říká ten pravý. Jdi radši předvídat, jak všichni zemřeme.“ Ušklíbla se Anna.
„Ber má slova vážně. Konec se blíží. A ona ho způsobí. Ale nejen ona. Všichni se na tom podílíte.“ Pronesl Moris a odkráčel.
„Nesmíš ho poslouchat. Ať je v tobě ďábel, nebo ne, jsi dobrá dívka. Možná ďábelská a sadistická, ale stále tě mám ráda. Jsi tady jedna z mála, koho se nebojím. Záleží mi na tobě, jako na mladší sestře.“ Usmála se Anna.
„Taky tě mám ráda. A věř, že tobě bych nikdy neublížila. Ale nechápu jedno.“ „Co přesně?“ ptala se Anna.
„Kdyby to Moris opravdu neviděl, jak by zjistil, že jsem tady a jak by zjistil, proč jsem tady?“Anna se zamyslela.
„Máš pravdu. Ale Moris je dost záhadný na to, aby takové věci nikdy nebyly objasněny. Prostě je lepší na to nemyslet.“ Řekla.Najednou přiběhla sestra. Celá vykulená začala křičet, ať jdou všichni na pokoje. Anna křečovitě sevřela pepřový sprej.
„Pojďme…“ vybídla ji Emily a poklepala ji po ruce aby přestala svírat sprej tak moc.Anna ruku uvolnila a rozloučila se.
„Uvidíme se, až to skončí… Že by zase Moris? Nechtějme to vědět Sbohem.“
„Ahoj.“ Dodala Emily a následovala sestru na pokoj.
„Co se děje?“ ptala se.
„Nesmím to říkat, ale snad se nic nestane.“ Kývla sestra.
„někdo se pokusil utéct a přitom ranil dva doktory. Všichni musí být na pokoji, aby se zjistilo, kdo chybí. Takové akce většinou provádí aspoň šest pacientů.“ Vysvětlovala zaujatě sestra. „Je mi líto, ale musím už odejít. Dojdeš sama? Věřím, že nic neprovedeš.“
„Věřte.

zase jsem to pokazila. Já nemám žít. Jenom stresuju lidi kolem. Nesnáším se. Proč to dělám?!

Zase. Zase. ZASE!
Kurva! Proč to dělám?! Doprdele já jsem tak blbá! Tak zase to mám na triku!
Zase já! Ale kdo jinej?!
Proč to těm lidem dělám. Miluju je. Potřebuju je. Tak proč jsem na ně tak hnusná?!
Nedokážu být normální? Svět mě stvořil jako svini, co všechny jenom buzeruje.
Kurva vždyť já to nechci dělat. Oni vědí, že je mám ráda. Ale já je nemám ráda. Miluju je. nesnesitelně moc. A přesto jsem na ně hnusná.
Měla bych se jít léčit. Se mnou to nemá cenu. Co když už nepřijde? Co když změní icq? Co kdyby--- konceec. Nemám nervy. Nqa sebe. protože se nesnášim. Nesnášim se víc než všechny ty svině u nás ve třídě.
Já se bojím. Ale zavinila jsem si to. Zabiju se. Už toho mám dost. Budu čekat. A když to bude trvat dlouho, zabiju se.
Nějak nechutně. Aby o tom všichni věděli. A hlavně ta osůbka. Ta, co mě tady drží. Jako ta pomocná ruka. A já jsem tak hnusná. nezasloužím si, aby se se mnou někdo tak úžasnej zahazoval.
Promiňte. Všichni. Možná jsme někomu z vás ještě neublížila, ale i to se brzy stane...
A prosím, přijďte mi na pohřeb...

Když ďábel zabíjí (3)

Další den ráno vešla do místnosti sestra.
„Ven.“ Nakázala ospale. Emily bez řečí vyšla z pokoje a opřela se o zeď. Sestra ji vybídla, aby pokračovala dál po chodbě. Stěny byly špinavé, jen někde byla nepatrná známka bělosti. Z pokojů teď vycházelo hodně lidí. Zpívali si, někteří trpěli představou, že mají dítě a vláčeli za sebou polštář.
„Kam se to jde?“ ptala se Emily sestry.
„Kontrola.“ Odsekla sestra.
„Jsou natolik líní, že se nedokážou jít podívat na pokoj?“
„Ať mají jakýkoli důvod, zrovna ty to nemusíš řešit.“ Řekla sestra a narazila do nějaké ženy která v ruce měla pepřový sprej. Ohnala se po ní a už chtěla vystříknout.
„Co blbnete?! Jste snad blázen?!“ křičela sestra.
„Kdybych nebyla blázen, byla bych tu?“ ptala se žena. Sestra mávla rukou a odkráčela. Emily doběhla onu ženu a zaklepala ji na rameno. Žena se tentokrát neohnala. Ona se ani neotočila.
„Paní?“ pokusila se upoutat její pozornost. Žena se otočila a stiskla pepřový sprej.
„Co tady děláš? Nejsi moc malá na blázinec?“ ptala se žena překvapeně.
„Jsem ďábel.“ Oznámila Emily.
„Jasně. Jeden můj přítel odsud tvrdí, že je občan starověké Mezopotámie… „ odfrkla žena.
„Řekli mi to ti doktoři.“ Podotkla Emily. Žena se se zájmem zadívala Emily do tváře.
„Mé jméno je Anna. Jsem tu, protože trpím stíhou. Aniž bych byla na drogách. Víš co to znamená, dítě?“‘
„Asi ano.“
„Proč jsi mě zastavila, dítě? Asi ne jen proto, aby ses mě zeptala proč jsem tu. A jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Emily. A máte pravdu. Chtěla jsem se vás zeptat, co to znamená ta kontrola.“
„Takže takto! Kontrola je jeden z nejhorších zážitků tady. Když nepočítám obědy, sporty a vyšetření.“
„Co to tedy je?“ chtěla vědět Emily.
„Všichni co tady jsme, budeme ráno prověřeni. Volají nás podle jmen. Každého, koho si zavolají donutí přesně říct svou diagnózu a svoje pocity. Ti, kteří jsou slabí se rozbrečí. Je to týrání. Nedá se to vydržet.“ Vysvětlila Anna. „Navíc kontrolují, jestli někdo neutekl a když někdo odmítá mluvit, mlátí ho...“ dodala.
„Co to tady je dámy? Od sebe a dělejte!“ křikla na ně sestra.
„Zase se někdy uvidíme.“ Usmála se Anna a šla dál.
Emily čekala dalších deset minut, než se všichni dostavili. Potom se volali jména. Podle nástěnky se dozvěděla, že je na řadě jako dvacátá třetí. První pacient byla v pořádku, žádný problém neměl. Měl strach ze své matky a pokusil se ji zabít. Emily pomalu začalo docházet, že lid tady mají mnohem normálnější problémy. Bála se. Rozbrečel se až třináctý pacient. Prý všude vidí duchy. Emily začínala mít pořádný strach.
Při otázce: „Jak je to možné?“ ztratil nervy a utekl do budovy. Několik sester se za ním rozběhlo. Bylo slyšet pár výkřiků a potom velká rána. Nervózní doktoři radši pokračovali v seznamu.
„Anna Eurlesová!“ ozvalo se po dalších asi patnácti minutách. Byla to ta Anna, s kterou Emily mluvila. Vstoupila na malý výstupek a začala mluvit.
„Všichni mě pronásledují. Chtějí mě dostat. Nikdy to není jiné. Chci vás všechny dostat pryč. A ty, co nás tady vězní chci zavřít na naše místa. Není to normální. Na tomhle světě není už nic normální. Všichni jsme blázni. A dlouho budeme. Kdo se z toho dostane, tomu se pokloním.“ Řekla.
„To už slyšíme asi po sté…“ odsekl doktor.
„Já názor neměním. A už vůbec ne tak důležitý názor.“ Řekla klidně Anna. Seskočila z výstupku a stoupla si mezi ostatní.
„Emily Evansová!“ vyvolal další doktor. Všichni se začali otáčet, protože jméno slyší poprvé. Emily odstrčila několik lidí a prošla k výstupku. Odevšud se ozývalo „není moc malá?“ a podobně.
„Víte, myslím, že všichni tady máte naprosto minimální problémy. A vězní vás tu, proto že by tu nikdo nebyl. Aby prostě měli plno. Aby to nevypadalo hloupě. Mě tvrdí, že jsem ďábel. Protože trpím samomluvou. Protože jsem párkrát zabila zvíře. Protože jsem sestře probodla ruku vidličkou. Kdyby tu byli jen lidi s problémem jako já, pochopím to. Ale někteří jsou tady zbytečně. Klidně mě zavřete do svěrací kazajky. Je mi to fuk.“ Řekla a sestoupila z výstupku. Po tomto proslovu strávila dva týdny v té místnosti se svěrací kazajkou pevně utaženou. Ale neříkala si, že kdyby se o tom nezmínila, že by v ní neskončila. Bylo jí to jedno…

Got milk?

Zítřek bude teda zase jednou mazárna... Máme jakýsi podivný DEN čehosi, a nebudeme se učit. Celej den budeme jenom lítat po škole a chodit na přednášky. Nikam nejdu. Jenom si sednu do přízemí na lavičku a budu sledovat jak se lidi mlátěj a jak sedmáci hledaj svojí třídu.
Nechápu proč se na to lidi tak těšej. Dobře. Neučíme se. Ale co? Budeme muset chodit po škole a hledat třídu, kde se má přednáška konat.
Co je mi do toho, co mám dělat až se zhulim? To snad budu řešit sama. Učitelé mi nemusí oznamovat, co dělat až se vožeru.
Odpoledne si sem přivedu Veroniku, která tady bude spát do neděle. To je jedoná věc, co mě na tom těší. Taky nejdu na klavír. Uplně hustý :D
Dneska mi zase pár lidů oznámilo, že jsem satanista a jeden se mě ptal, zda-li jsem gotička. To mám ale štěstí :D
Jeden by neřekl, jak jsou lidi chytrý. Ale že bych něco podobnýho byla? k satanistovi mám daleko a gotička? I kdybych byla, nebudu to o sobě rozšiřovat.
A tak jdu sledovat přátelé.
Zítra si s Veronikou hodláme půjčit pár hororů, ať je sranda :D
tak já už teda vážně odcházím...
Sbohem.

Abych měla přehled

A když tak koukám, napadá mě maximálně to, že by mě nemělo nic napadat.
To už je jejich problém že se jim to nelíbí. Já jsem se do toho zamilovala. Je to to nejnádhernější, co jsem kdy stvořila.
A sice nikdo netušíte, o čem hovořím, ale nevadí.
Všici na to tak čučeli a pak kroutili hlavama. A dostala jsem po dlohé době zase nechtěný kompliment.
Adam: "Ten Satan je ale ošklivej..."
Kristýna: "Vždyť Tereza je celkem hezká!"
Tak to bych nečekala :D
Sice jenom celkem, ale co. Sice to byl jenom vtípek, ale i bezcitný vtip který nasvědčuje komplimentu je pro mě blaho.

Ale teď se bojím, že ten obličej uvidím na zdi. Velký obličej. Bojím, se, že Bůh se rozhodl mi udělat něco hroznýho, protože jsem nakreslila Satana a tvrdila o sobě, že jsem Satan sám.
Sice věřím, že za to, co se mi stalo, by Bůh mohl být na mojí straně, ale když to tak čtu, sjtejně mám strach.
Budu se snažit tomu nevěřit. Já věřím v to, že Bůh mi pomůže. Ale na druhou stranu se bojím, že se mi ten obličej objeví. třeba jako vidina. Jsem blázen. Mně to cochází. Ale pořád mám strach.
Prostě se neobjeví. Ne. Kdyby se měl objevit, stane se to hned po tom, co to řeknu, nebo co to nakreslím. Jo. A proto říkám "žijte dokud Vás v tom někdo nezastaví" :D
A tak taky věřte, že mě nedostane. Protože mi to vážně nahání hrůzu. I když Vám se to zdá jako nesmysl.
Stejně je to asi blbost. Možná Satan existuje, ale přece jsem neudělala nic tak špatnýho. Bůh se mnou. A s Vámi taky...

Jedna dvě...

I see you
Cause you won't get out of my way
I hear you
Cause you won't quit screaming my name
I feel you
Cause you won't stop touching my skin
I need you
There coming to take you


...nikdo nejde. tak tady leží ten přenádherný mozek. Leží a je rozbitej. Ale stejně je úžasnej. Přemýšlím, zda-li ho nepojmenuju. Třeba Pepa. Ale to jméno se mi zrovna nelíbí. Bude se totiž jmenovat Pan Mozek. A až bude můj pokoj vylepšen do temných braev, koupím jsi tu úžasnou lebku a dám si ju na poličku nad postelí. A budu nosit v tažkách kosti. Ať maj lidi důvod se mi tam nehrabat.
Stejně nevím, nač jim je zjišťovat jaký věci mam v tažce. Oni přijdou k mojí tažtičce a začnou se v ní přehrabovat. Najdou miliardy mých intimních věcí, což nevěstí nic dobrého.
Kdybych přišla k jejich lavici a začla jim číst smsky před celou třídou, asi by nebyli rádi. I když oni si to čtou pro sebe. Ale já bych byla mrcha, a udělala bych to. A víte proč? protože oni jsou hnusní. A blbí. Jsou horší jak já.
A tak je nemám ráda. Protože oni mě taky ne. Oni mají hlavu plnou popíku, nějakejch celebrit a hsm. A řvou na mě, že jsem jiná. Že mě to nezajímá. Že mám jinej styl hudby. Že jsem EMO, jako že myslím, že nejsem.

Jednou všem ve třídě dám tenhle web, ať vědí, jak je nesnášim. Snažím se nedávat to najevo. jelikož když to udělám, tak na mě potom všich ni koukají. A nadávají mi ještě víc. Šak já se divím, jak to, že mi ještě nikdo nedal přes tlamu.
Ale taky bycvh jim dala. Takovou bych jim lískla, že by se neprobrali jještě pěkně dlouho.
Někdy je tam sranda, to jo, ale to že se zasměju, neznamená, že je mám ráda. V něčem jsou perfektní. My jsme ten nejlepší kolektiv jakej znám. A to přes to, že já nesnášim je, a oni mě. A někteří co mě snáší a je taky, ty neutrální, jsou prostě to lepidlo mezi náma.
Je to jedna z věcí, který na tý příšerný třídě miluju. Taky miluju její inteligenci. Všici jsou tam blbý jak polena, až na Richarda, šprta třídy, ale stejně se nenechaj urážet. Áááčáci jsou samý šprti a hodňoučký haranti. Jejich třídní, když máme spojenou hodinu a řveme, přijde do třídy a začne "A doufám, že to tady nekřičí to moje milovaný ááčko, ale to hrozný bééčko!" píča jedna zeblitá. A i když nás takhle uráží a řve, ať se pak nedivím,e že nejezdíme na výlety, jako to její zeblitý ááčko, tak my se jenom uchechtáváme a naschvál pak řvem ještě víc. Když to řekně někdo, na koho si můžem dovolit, hromadně ho sljedem, ať se snášíme, či ne.
ta třída je příšerná. Naprosto hrozná. ALe já jí přesto mám šíleně ráda.
A i když šířím negativní vlny proti ní, stejně by mohli pochopit, že malá moje část je stejně má ráda. za to, jaký jsou. Ale ne po jednom. Kolektivně.
Jsou parádní. Ale jenom, když jsou všichni spolu proti něčemu.
Ale stejně jsou blbý. A nesnášim je. Pche.

Když ďábel zabíjí (2)

Emily seděla v malé místnosti obklopená tmou. Sama. Povídala si sama se sebou. Najednou se v místnosti rozsvítilo a Emily se rychle zvedla. Do místnosti vstoupil starý pán. Za ním šel onen doktor, s kterým se Emily bavila v ordinaci.
„Ty jsi Emily… Emily Evansová. Kolego, proč je tu tak mladá návštěvine?“ Řekl starý doktor.
„Emily trpí silnou samomluvou, její život je založen na sadismu. Zabíjí malá zvířátka. Nezjistili se žádné vady v okolí mozku. Nikdo nemůže přijít na to, co to způsobuje.“ Objasňoval doktor.Najednou do místnosti vběhl další muž.
„Je v ní ďábel sám!“ začal vykřikovat. Oba doktoři se ho snažili dostat z místnosti. „Vyslechněte ho!“ chtěla Emily. Začala do obou doktorů bušit pěstmi. Oni muže překvapeně pustili.
„Je to ďábel. Nesmíte ji nechat jen tak někde pobíhat. Je v ní ďábel!“opakoval muž a ukazoval na Emily div ji prstem neprobodl.
„Blázne. Odejděte…“ ukázal doktor na dveře.
„Slibte, že ji nepustíte.“ Naléhal muž.
„Kdo vůbec jste?“ ptala se Emily a mnula si pramínek vlasů mezi prsty.
„Když ti to povím, zabiješ mě až utečeš.“ Odsekl a vyšel z místnosti. „Omlouváme se…“ řekl potom straší doktor.
„Za co? Že vám řekl pravdu?“ ptala se Emily. Doktor zakroutil hlavou a pustil kolegu do dveří. Oba vyšli a zabouchli za sebou dveře. Zhaslo se světlo a Emily seděla v té tiché a tmavé místnosti úplně sama. Ticho prolomil tlumený smích. To Emily se smála.
„Nemají šanci mě tu udržet dlouho.“ Říkala si. „Brzy zemřou…“

Jedné krásné noci...

...všichni uslyšíme něco, co nemáme.
Bude se o tom mluvit.
Ale ne jako o tom dědkovi Fritzlovi. Na doživotí bych ho poslala nějak do ústavu a navlíkla bych mu svěracé kazajku.
Po jeho nedaleké smrti by se dostal do říše mrtvých. V útrapách, bolestech a smutku by tam přežíval dlouhé roky.
Nepochopím to. Za 24 let ji 3000krát znásilnil. Kdyby si měl po smrti zažít to co jeho dcera, ještě by snad byl rád, že ho někdo znásilňuje.
A jedné krásné noci (po rozsudku) si pěkně dojdu do tý jeho cely, nebo kde ten dědek skočí, a podříznu mu hrdlo.
U toho se budu smát. Dědek bude čumět, jak my děti jsme zákeřný. Až ho podříznu, na zeď napíšu jeho krví "Jsem hajzl" a i když tomu nebudou ty Rakušáci rozumět, bude to platit.
Je mi z něj na blití. Když si vezmu, že 24 let jsem zavřená někde ve sklepě a prostě třeba dvakrát za den mě někdo znásilní, porodim sedm děcek, jedno umře hned jak se narodí, tři mi vezmou a dělaj, jako že je našli, jak jsem je nechala na světě samotný, prostě nemám důvod, proč si myslet, že ten chlap je normální.
Ani já nemusím být normální. Ale to, že nejsem normální, neřeší polovina Evropy, možná víc...

Když ďábel zabíjí

„Mám o ní strach. Přece jenom je to dítě a tohle není normální.“
„Máte pravdu v tom, že to není normální.“ Podotkl psychiatr a zadíval se na tmavé vlasy devítileté Emily.

„Co se bude dít dál nevíme. Na pár dní si ji tu necháme na pozorování.“

Matka si přitiskla Emily k tělu. Steklo jí pár slz a dítě odstrčila. „Vezměte si ji…“řekla a popohnala dívenku směrem k lékaři. Emily nedávala najevo žádné známky citů. Koukala, jen někdy mrkla a prohlížela si místnost kde stála.

„Už byste měla jít.“ Řekl urychleně doktor. Emilyina matka přikývla a pohladila dítko po hlavě. Projela jí prsty mezi vlasy a potom ji pohladila po tváři.

„Brzo budeš doma.“ Usmála se.

„Nechci domů.“ Odsekla Emily a odstoupila od matky. Ta se zděsila a beze slov zmizela za dveřmi ordinace.

„Emily?“

„Ano…?“

„Teď půjdeš se mnou.“ Nakázal doktor.

„Lilly a já nikam nejdeme.“ Odsekla Emily.

„Aha. Tvá kamarádka. Ale víš, ona neexistuje.“ Podotkl doktor.

„To říkáte vy, ne já.“ Odsekla Emily. Doktor vzdychl a chytil Emily za ruku. Posadil ji na gauč posetý malými modrými tečkami.

„Víš, myslím, že bychom to měli řešit.“

„Co řešit?“ ptala se se zájmem Emily.

„Tvojí samomluvu, tvojí přítelkyni, kterou si vymýšlíš, tvoje myšlenky na ošklivé věci, tvůj smysl pro zlost, sadismus a další věci, co u dětí v tvém věku nejsou normální. Nejsou normální ani u starších lidí, chápeš?“ vysvětloval doktor.

„A proč to chcete řešit? Nic nikomu nedělám!“

„Nikomu nic, jo? A co to malé zvířátko co si zabila?! Nebo jak jsi starší sestře zaryla vidličku do ruky! To přeci není normální! A divíš se, že tě rodiče nechtějí? Že chtějí, aby už ses nevracela domů.“

„Lžete.“ Řekla klidně Emily.

„To si myslíš ty. Já ale znám pravdu.“

„I kdyby to pravda byla, je mi to jedno.“ Odsekla Emily a do ruky si zaryla přívěšek. Doktor jí pohlédl do očí.

„Nechte mě tady. Co nejdéle.“ Řekla. Doktor uchopil telefon.

„Pojďte si pro ni…“ řekl do něj. Po pár minutách vešli do ordinace dva muži a jedna sestra.
Vedli ji po dlouhé chodbě. Všude ticho. Klid. Nikdo krom jich tam nebyl. Najednou se zastavili. Sestra otevřela dveře od pokoje. Emily vešla a hned za ní zabouchli dveře. Sedla si na zem a začala si povídat s Lilly.

Jím malý děti. A asi jdu na hřbitov.

Zrovna jsem se přiznala svojí rodině, že jím malý děcka po cestě do školy. A za to mě chtějí vzít na hřbitov a zdrhnout mi. To zase jednou bude sranda. Až uviděj, jak se tenhle malej ďábel dokáže pěkně vzbudit a letět tou tmavou a nádhernou oblohou.
Jejich vyděšené tváře hledají mojí postavu mezi černými mraky.
Ale křídla se prolomí. Řítím se k zemi a snažím se přistát na nohy. Modlím se, aby vše dopadlo dobře. Vzpomínám na své milované a děkuju za to, že jsem s nimi strávila hezké chvíle.
Dopadám na ruku, která se mi zlomí. Pořežu se o plot sousedova starého domu a krev teče po ulici. Z očí mi stříkají slané slzy, vzlykám a pot slzy i krev polikám. Krev mi začíná téct z úst a já už nevím co dál.
Zavřu oči a úřede mnou se zjeví pár osob. Všechny se usmívají a podávají mi ruku. jedné se chytnu a moje černá křidla znovu mají svou sílu. Vzlétám a pokouším se udržet se na obloze. Kapičky krve padají na chodník.
Letím pět minut a přistávám v lese. Lehám si k pařezu a zachumlávám se do listí.
Už se neprobouzím.
Křídla sklesla, moje tělo nabralo bílou barvu. Začínají se okolo mě shromažďovat lesní tvorové a prohlížet si mojí mrtvolu...