Vidí toho víc (5)

Když odjela sanitka vezoucí Rosemary do nemocnice, přišla ke mně žena. V ruce držela zápisník a prohlížela si mě. Potom mávla rukou a přišlo několik zdravotníků.
“Je vám něco?“ ptal se jeden.
“Ne, jsem v pořádku… Co je s Rosemary?“
“Rosemary? Tak se jmenuje ta co byla odvezena do nemocnice?“ skočila do toho žena se zápisníkem.
“Ano. Rosemary Malberryová.“ Kývala jsem.
“Budu mít pár otázek… Pojedete se mnou na stanici.“ Řekla žena a ukázala mi odznak.
„Strážník Amanda Mülerrová.“ Představila se.
Po pár minutách zmatku, ohledávání zbytku rozpadlého domu a pár výkřiků svolávajících všechny zúčastněné jsem byla naložena do policejního auta a odvezena na stanici.
“Co se přesně stalo?“ vyptávala se strážník Mülerrová.
„Šla jsem Rosemary navštívit a…“ začínala jsem se potit. Kdybych jim řekla pravdu, mysleli by si, že jsem blázen. Ale jak to jinak zamaskovat?
„Najednou se začal třást strop. Padali talíře a když jsem se natáhla pro Rosemary, která seděla na zemi…“
“Proč Rosemary seděla na zemi?“ ptala se udiveně strážník Mülerrová.
“Uklouzla.“ Lhala jsem. „Natahovala jsem se pro ni, ale spadl přede mě lustr. Rosemary se zasunula dál ode mě a já na ni nedosáhla. Vybídla jsem ji, ale byla hrozně vystrašená. Potom se začalo sypat vápno a Rosemary spadl kus stropu na hlavu…“ vysvětlovala jsem.
“Víte, že Rosemary Malberryové ten dům nepatří?“ ptala se strážník Mülerrová.
“Je tomu tak. Bydlí tam dočasně.“ Přisvědčila jsem.
“A jak si to představuje?! Na úřadě byl dům prohlášen za majetek města. Navíc byl v tak hrozném stavu, že ho chtěli dát zbourat.“
„To ona nevěděla.“ Hájila jsem přítelkyni.
“Stejně neměla právo se tam nastěhovat.“
“Děláte, jako by si to zavinila sama!“ vykřikla jsem a zuřivě mávla rukou.
“Jen klid!“ posadila mě strážník Mülerrová zpět na židli a sedla si na stůl.
“Uvědomujete si, že je to trestný čin?“
„Děláte jako by se kvůli tomu měla zbláznit celá planeta!“
“Tak to nehrozí. Ale je to, jako bychom nepotrestali člověka, co okradl starou babičku.“ Podotkla policistka a upřeně na mě zírala.
“Možná…“ přisvědčila jsem. Najednou do místnosti vtrhl mladý policista a vyděšeně poskakoval.
“Co chcete?!“ vylítla na něj policistka a zuřivě kopla nohou, div se nestrefila do té mé.
“Ta Malberryová…“ koktal.
“Rosemary?“ vstala jsem a pozorně poslouchala.
“Je na sále. Všechny přístroje se vypínají a zapínají a lékaři nevědí co s tím. Možná…“
“…nepřežije.“ Dodala policistka.
“Děláte si srandu?!“ vyjekla jsem a zaplavil mě záchvat hysterie.
“Nezapomněla jste nám něco říct?“ prohlédla si mě policistka, jako by věděla, že něco zatajuji.
“Ne.“ Řekla jsem přesvědčivě.
“Můžete jít. O stavu vaší přítelkyně vás budeme informovat, slečno Evansová.“ Řekla poklidně strážník Mülerrová a odešla z místnosti.