Vidí toho víc (7)

„Umře.“ Šeptala jsem a poklepávala nohou o zem.
“To neříkejte.“ Vyhuboval mi doktor Parker.
“Ale já jen říkám pravdu!“ ohradila jsem se a celá ulepená od slz se pokusila vstát. Najednou jsem upadla na zem. Všechno jsem vnímala, jenom jsem se nemohla pohnout. Doktor Parker ke mně přiběhl a začal mě zvedat. Přišla i sestra. Nemohla jsem tam zůstat. Hned jak mě zvedli jsem se rozběhla na hřbitov.
U brány vysel papír se jmény lidí, co tam byli pochováni od předvčerejška do dneska. Hledala jsem nějaké dítě. Ale jediná byla malá holčička, co už tam ležela druhým dnem. Jmenovala se Anna Rachel Skalová. Hned jsem běžela do té uličky a se slzami v očích hledala Annin hrob.
„Anna Rachel Skalová, Tim Skal, Joline Skalová, Amanda Skalová.“ Četla jsem si nahlas jména na hrobu. Podle datumů narození byli Tim a Joline její prarodiče a Amanda její sestra nebo sestřenice. Ta hrobka byla obrovská. Opodál jsem vzala lopatu a prorazila kamennou zídku která vedla k rakvím.
Spatřila jsem malou rakvičku a zablýsklo se mi v očích. Přidala jsem. Horlivě jsem tloukla do zídky a když už všechna opadala, začala jsem kopat zem. Po asi půl hodině jsme se dostala ke klíčovému bodu. Mohla jsem si na pár vteřin stoupnout do prohlubně u hrobu a opatrně vytáhnout rakev. Nejistě jsem se pustila do práce. Najednou jsem za sebou ucítila pohyb. Ani jsem se neváhala otočit, popadla rakev a začala se z prohlubně drápat. Ale někdo mi šlápnul na ruku…

Sem a tam.

Dneska si musím pamatovat, že až mi Andula zavolá, nesmím jít ven. je tam totiž hrozná nuda. A deptaj mě ty lidi.
Samý :"A ty seš jako emo?"

Ani nevím, proč píšu. Jenom nevím co mám dělat. Žádná dobrá společnost na icq ani msn, tak co dělat?!
Navíc se vůbec netěším do školy...
Co se děje v pondělí...?
Je čeština (která je každe den, ale v pondělí nám zkazí den hned první hodina). Matika, kde mám dostat ten test z geošky, němčina kde mám dostat test z 6tý lekce, angličtina kde budem psát nepravidelný slovesa, bioška kde bude ta důra Plánková, kurva jedna zeblitá, a občanka s Pítrovkou, aneb zkáza jedna dvě. Potom je nějaká nechutná břečka zvaná oběd. Po "obědě" strávím dvě tři hodinky u svojí "psycholožky" a půjdu šoupat prstama o struny na kytaru...
To je jediná pozitivní věc na zítřku. A připomíná mi top, že jsem se měla naučit nějakej novej rytmus a neumím to. Znáte tu šílenou písničku "slavíci z madridu"? Tak to jsem nucena hrát. Nejhorší je ten začátek. Slyšeli jste to někdy na kytaru? To je naprosto muhzní. A taky sadisticky těžký. Ždycky udělám tah dolu, dolu nahoru nahoru a je to blbě :D Jediná věc co mi ještě jde je holubák v těch divnejch neustále se měnících rytmech, a tři kříže s efkem, což nemám šanci zvládnout, protože je to snad nejtěžší baréčko... Taky když je tam "Jen tři křííííže....." tak já ta,m mačkam věc, co nezní, nejde rozpoznat jestli někdo škrábe na dveře nebo zvrací :D
No já jdu mlátit do strun, kláves a co všecko to mám umět.
A to mi piřpomíná že jsem si umanila, že se naučim písničku Amaranth na klavír :D Umim zatím pravou ruku, ale tu levou nemám šanci dát :D

Sbohem.
Smrti zdar, děti temnoty!

Právě teď a nikdy jindy...

Sedím tady, koukám se ven a nevím, proč mi tečou slzy.
Do toho mi tady řvou všechny možný interpreti krom skupin Evanescence, HIM, Marilyn Manson, Deathstars, The.switch, Sirenia, Angtoria, Echoes of eternity, takže mi tady holt řvou jenom Nightwish (ne všechny možný. jenom se mi líbila ta věta, tak jsem ji napsala...).
Nevím co se to děje. Je mi hrozně.
Nemám s kým si povídat. Imaginální přátelé dnes ráno vypadli, takže budu mluvit do prázdna, čili do té krásné řvoucí písničky.
Fakt netuším co dělá ta slaná voda, aneb malé kapky slané vody, na mích tvářích (možná je to mých, ale to zní divně.).
Kde se to bere? Kde se beru já? Co dělat... Smrt? KONEC. Záhuba. Nemám slov, skutků, gest.
Jsem nějaká podrážděná, až znuděná, ne-li bezcitná.
Vážně jsem ten nejhorší člověk na planetě. Jsem horší než Robert. Možná trochu jinak, ale ve svojí podstatě jo.
Mám chuť porozbíjet pár oken, zabít pár lidí, obejmout pár lidí, zneškodnit se.
Jdu přemýšlet o svém nitru. To zase jednou bude sranda, uvědomit si, že se to se mnou nedá vydržet.
Ale narodila jsme se taková a tak taková budu i když toho hodně ztratím, jako že už jsem o pár důležitých věcí a osob přišla...
Mějte se lépe než-li já.

Smrti zdar, děti temnoty...

Smrti vše. Ne jenom zdar. A navíc... Mám zelený vlasy.

Měla jsem pravdu. Ta dobrá nálada mě přešla...
Ráno mi nastříkaly ty buchty zelenou barvu na hlavu, takže vypadám jako rákosníček.
Kino? Nuda. nesnášim veselý filmy pro děti. Je to nudný.

Vůbec si tak říkám... Jsem tady potřebná? Asi ne. Nikdo mě nepotřebuje.
Pevně věřím, že mě nikdo nemá rád. Projevuje se to neustále. A dneska jsem se zase stala "velkou emařkou".
Jdeme z kina do školy a naproti mě nějakej dvacetiletej blbeček. A řve na mě "Emo né?!¨". Tak jsem mu řekla že ne a šla dál.
Nechápu to.
Svět je divnej. Ošklivej. Sprostej.

Nepotřebujete mě? Vím, že ne. Nikdo mě nepotřebuje.

Mám chuť začít všem nadávat, protože dneska mluvim nehorázně sprostě...
Ale ONI si to zasloužej.

SMRTI zdar, děti temnoty!

(promiňte že jsem na to minule zapoměla.)

To byste čučeli, jaká je na světě sranda XD

Ha há!

Nějak se mi začíná svět líbit. Je to divný a asi mě to brzo přejde, ale tenhle tejden? No prdel největší XD
Ve středu jsem vyšla uze školy a co nevidím. Na trávě se stříkaj vodou Veronika, Aidam (Cocotte: Já mu tak říkám. On se jmenueje Adam, ale pro mě je to Aidam.) a Diana. Tak jako že se na to kouknu. A diana mně zlila triko a Aidam kalhoty!

Takže jsem se nasrala a házela po nich listí, což mi opláceli kvítkama :D
No. Byli třídňáky. Kodetová o mně řekla:
"To je celkem dobrý. Je sice nesoustředěná, ale jde to." XD

Plánková přišla k nám do třídy a měla proslov, jaká jsme hrozná třída a jak nás nesnáší XD
Ale dneska... To bylo sadistický XD
Celej den jsme se skoro neučili. Matiku jsme měli sice normálně, ale potom šli všici na Hurvajza a na SmartPet a nás tam zustalo jenom 16 :D(z 31.)...
Na ňéminu jsme měli Vančurovou (Žežule šla na Hurvajza.) a o hodině jsem si šla s Barborou koupit do automatu sváču.
Umírala jsem smíchy u tý blbý knížky a Bára na mě koukala jak na imbecila, což nepochybně jsem.
Potom byla čeština, kde jsme si jenom četli, četli a četli... Na výtvarce jsem kreslila kaňky a učitelka mi řekla, že je "TO ZAJÍMAVÝ!" XD
Na zemplu jsem dostala 1- za papír co jsme měli vyplnit, ale šici to opisovali od třídního šprta, takže jak jinak :D
A na ájině jsme zpívali Lemon tree XD A já chtěla zpívat wt, ale učitelka mi řekla, že je to moc vysoko... A že to nikdo neuzpívá. Tak jsem jí předvedla jak to vyzpívam a Kristýna se mě potom nechtěla pustit a neustále mě držela za ruku :D
Jo a lenka mi postříkala hlavu na modro, takže vypadám jako klaun :D
A ateliér byla největší prdel :D
Na začátku přišla Niki a dala tam velkou čtvrtku. Prej že na ňu děti lepijou zvířátka. A jak jsou ty malý vyřezovátka, ždycky tam je vzor, vy to přiložíte k papíru a cvaknete a ono se to vystřihne. A David takový :" Tyvole, to někdo stříhal?!" a Evička: "Ty to asi budeš stříhat za trest..." (je to asi tam centimetrový).
No, David zase terezu stříhal, a z jejího obrazu nějakýho zpěváka udělal hittlera XD
Jinak se zase prali, jak jinak, a kdybych to všechno měla vyprávět, nesstihla bych to ani za rok :D
A potom jako že už jdeme. No a tak se mnou šla na tramvaj Tereza a David. No, ale Tereza se na konci odpojila a já s Davidem jela sama XD
No, bylo to HODNĚ hustý XD
Já se jdu smát :D
Sbohem :D
No šílená prdel :D

Matika? Kurva. Zítra píšem, a já neumim ani čísílko.

Doufejte, že Vám ta hrůza ani nepůjde otevřít.
Dneska jsem to musela šecko opisovat, nějaký podělaný dělitelnosti či co.
Kurváááá.
To se nedá vystát. A navíc mám hlad. Nechutnej hlad. Šílenej hlad.
A když už na to tak myslím, začínám si myslet, že bych měla jíst. A ta věta nedává smysl. Nehoorázně. Volala mi Andulína. To je kamarádka z minulý školy. Prej jestli nejdu na pizzu. Ani ne, díky. Nestojím o to, že bych tam potkala Doška, Čapka či co, a ještě nějaký osoby.
Dneska jsem psala třičtvrtěletku (snad se tomu tak řiká). Kodetová mě a Aidama odvedla do třídy k osmákům a všici na nás tak divně čučeli, jelikož měli volnou hodinu. Jinak z testu budu mít asi 5. Čtyři cvičení jsem naprosto zmrvila, další jeom polovičně.
Seru na školu. Seru na ňu už dlouho, ale což :D
Sbohem.
Smrti zdar, děti temnoty"

Vidí toho víc (6)

Cestou domů jsem si uvědomila, že s tím musím něco udělat. Když jsem pak dorazila do svého bytu, listovala jsem něčím, připomínajícím Zlaté stránky a hledala jsem jakéhokoli doktora zajímající ho se o nadpřirozené věci, nebo psychotronika.
Když už jsem to začala vzdávat, narazila jsem na jméno David Fastel. Hned jsem popadla telefon a ve spěchu se snažila vymačkat číslo.
“Vy jste David Fastel?“ koktala jsem do telefonu a drásala si kůži na ruce.
“Ne. Pan doktor má přednášku. A vy jste…?“
“Melinda Evansová. A kdy ho zastihnu?“
“Je mi líto. Dnes už asi ne.“
„Potřebuju s ním mluvit, je to nutné!“
“Jste někdo z rodiny?“
“Ne.“
“Tak je mi líto, ale není mou povinností ho volat.“ Odsekl muž u telefonu.
“Vyřiďte mu, že jsem volala a dejte mu moje číslo prosím…“
„Naschle, slečno Evansová.“ Umlčel mě muž a zavěsil.
Nevěděla jsem co dělat. Seděla jsem tam a neměla šanci Rosemary pomoct. Najednou zazvonil telefon.
„Ano?“ řekla jsem doufajíc že je to doktor Parker.
“Slečna Evansová?“ ozval se známý hlas. Hlas policistky, co mě vyslýchala.
“Ano… Co potřebujete?“
„Právě skonšila operace slečny Malberryové.“ Řekla policistka.
“A jak to dopadlo?“ chtěla jsem vědět a začala se ošívat.
“Z fyzické stránky je to docela dobré, ale doktoři se bojí, že bude mít potíže s psychikou. Byla narušena část mozku.“ Vysvětlovala.
„A to znamená…?“
“Mohla by všechno zapomenout, nebo co já vím, třeba si myslet, že je kytka, například.“
„Bože… Děkuju že jste mi zavolala. Kdy za ní budu moct?“
“Ještě pořád je pod vlivem anestetik, takže nejdřív zítra dopoledne.“
“Dobře. Ještě jednou děkuji. Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Celou noc jsem nemohla spát. Ošívala jsem se v představách, že Rosemary zapomene vše o duchách a zničí ji to. Nebude vědět, co se to děje, proč ostatní nevidí to co ona…Hned ráno jsem si do vyhledávače zadala Davida Parkera, abych zjistila, kde bydlí. Po cestě k němu se mi zdálo, že je něco špatně. Že se bude něco dít. Zaťukala jsem na modré dveře a čekala. Otevřel mi muž okolo čtyřiceti, vypadal mile ale taky překvapeně.
“Přejete si?“ zeptal se.
“Omlouvám se, že vás budím. Vy jste pan Parker?“
„Ano. Co potřebujete?“ tvářil se čím dál více podezíravěji.
“Víte, nebudete mi věřit…“ začala jsem.
„Viděl jste včera ve zprávách, jak spadl na tu dívku strop?“. Doktor přikývl.
„Ta dívka byla má přítelkyně. A ona má takový problém…““
Jaký druh problému?“ ptal se doktor.
“Ona vidí to, co my ne. Já vím, nejde tomu uvěřit, ale je to tak.“. Doktor vyvalil oči a podrbal ze na hlavě.
“Takže ona vidí nějaké nepěkné věci.“ Hádal.
“Přesněji duchy. To jeden z nich způsobil ten pád stropu. Také ji pronásleduje aura, kterou nevidí.“
“To je pozoruhodné… Pojďte prosím dovnitř.“ Vybídl mě doktor.
“Takže říkáte, že vidí duchy? A jak se to projevuje?“
“Má záchvaty strachu. Myslí si, že i lidi jsou duchové. Ale duchové ohrožují její život. Házejí po ní předměty, shazují na ni stropy…“
“A proč jdete za mnou?“ divil se doktor a mnul si bradu.
“Doktoři se bojí, že po tom, co ji to sejmulo do hlavy bude mít psychickou poruchu. Mám strach, že všechno zapomene, a až znovu uvidí duchy, zpanikaří, protože nebude vědět, o co jde.“
“Myslíte dopředu. To se mi líbí. Ale třeba ví, co potřebuje. Může mít určitý smysl, který jí to napovídá. Smysl, kterým zachycuje duše mrtvých.“
“Právě proto chci, abyste šel dnes se mnou za ní.“ Podotkla jsem.
“Jste si jistá, že jí pomůžu?“ tázal se doktor.
“Ne, ale za pokus to stojí…“
Do nemocnice jsme dorazili po jedenácté. Rosemary seděla na posteli a rozhlížela se okolo. Hned jak mě uviděla, začala gestikulovat, ať pohnu.
“Rosemary…“ usmála jsem se na ni a pohladila ji po rameni.
“Rychle, než to zapomenu!“ křičela Rosemary.
“Co zapomeneš?“
“Musíte mou duši dostat do těla malého dítěte. Nejlépe tak šest sedm let. Nebo zemřu! Musíte zabít. Zabít! Zabít!“ křičela Rosemary a zadívala se na doktora Parkera.
“Kdo je to?“ křikla podrážděně.
“To je doktor Parker. Chce ti pomoct.“ Vysvětlila jsem.
“Pomůžete mi jenom tak, že zabijete malé dítě, vyjmete ze mě mou duši a přesměrujete ji tam…“ šeptala Rosemary. Najednou přístroje začali přeskakovat. Rosemary zaječela a upadla na zem.
“Rosemary!“ vykřikla jsem a začala ji sbírat ze země. Do pokoje vtrhly sestry a pár doktorů.
“Co se to děje?“ křičela jsem a moje slané slzy kapaly na podlahu.
“Musíme ji operovat.“ Vysvětlil doktor.
“Není čas ji převézt na sál, doktore Hamiltone!“ vykřikla jedna sestra.
“Musíte odejít.“ Řekl doktor a vystrčil nás na chodbu.
Zatáhli závěsy a my zase jen mohli čekat…

Smrti zdar, děti temnoty!

O čem je můj život?
Krev, Metal, Smrt, Beznaděj, Temnota, Duchovno, Láska, Smích, Deprese.

Věta co mě vystihuje?
"Život si zničila sama"

Nějak nechápu, jestli se něco děje, protože ještě včera to bylo naprosto v pořádku. Mám výčitky svědomí a ani nevím proč. Nic jsem snad neudělala. Jenom jsem řekla to, co si cítím a na tom co jsem řekla není nic špatnýho. Bylo to myšleno dobře a myslím, že to není možné pochopit zle. Ale to už je jedno. Zvrtlo se to a to znamená, že už to nenapravím.
A víte co bych teď nemohla? Kdyby někdo zazvonil. Chudák by tam čekal asi pěkně dlouho... Než bych ze sebe stáhla ty nádherně krvavý korzetový šaty, to by se asi někdo načekal...
Nevím proč je mám na sobě. Nemá tušení. Ale jsou nádherný. Možná jako protest. Hodlala jsem v nich jít do školy, ale prý mám smůlu.
Asi je zase brzo sundám. Ale nechce se mi. Je mi v nich dobře. jako ybch byla někdo jinej. Jsou takový starověký ale stejkně překrásný. Zdám se jako imbecil? Tak ať, je mi jedno co si o mě lidi myslej.
Jdu vyndat prádlo z pračky.
Mějte se lépe než-li já. Prožívejte život lépe než-li já. Loučím se.
Smrti zdar, děti temnoty!

(to teď hodlám připojovat za každé své loučení...)

Vidí toho víc (5)

Když odjela sanitka vezoucí Rosemary do nemocnice, přišla ke mně žena. V ruce držela zápisník a prohlížela si mě. Potom mávla rukou a přišlo několik zdravotníků.
“Je vám něco?“ ptal se jeden.
“Ne, jsem v pořádku… Co je s Rosemary?“
“Rosemary? Tak se jmenuje ta co byla odvezena do nemocnice?“ skočila do toho žena se zápisníkem.
“Ano. Rosemary Malberryová.“ Kývala jsem.
“Budu mít pár otázek… Pojedete se mnou na stanici.“ Řekla žena a ukázala mi odznak.
„Strážník Amanda Mülerrová.“ Představila se.
Po pár minutách zmatku, ohledávání zbytku rozpadlého domu a pár výkřiků svolávajících všechny zúčastněné jsem byla naložena do policejního auta a odvezena na stanici.
“Co se přesně stalo?“ vyptávala se strážník Mülerrová.
„Šla jsem Rosemary navštívit a…“ začínala jsem se potit. Kdybych jim řekla pravdu, mysleli by si, že jsem blázen. Ale jak to jinak zamaskovat?
„Najednou se začal třást strop. Padali talíře a když jsem se natáhla pro Rosemary, která seděla na zemi…“
“Proč Rosemary seděla na zemi?“ ptala se udiveně strážník Mülerrová.
“Uklouzla.“ Lhala jsem. „Natahovala jsem se pro ni, ale spadl přede mě lustr. Rosemary se zasunula dál ode mě a já na ni nedosáhla. Vybídla jsem ji, ale byla hrozně vystrašená. Potom se začalo sypat vápno a Rosemary spadl kus stropu na hlavu…“ vysvětlovala jsem.
“Víte, že Rosemary Malberryové ten dům nepatří?“ ptala se strážník Mülerrová.
“Je tomu tak. Bydlí tam dočasně.“ Přisvědčila jsem.
“A jak si to představuje?! Na úřadě byl dům prohlášen za majetek města. Navíc byl v tak hrozném stavu, že ho chtěli dát zbourat.“
„To ona nevěděla.“ Hájila jsem přítelkyni.
“Stejně neměla právo se tam nastěhovat.“
“Děláte, jako by si to zavinila sama!“ vykřikla jsem a zuřivě mávla rukou.
“Jen klid!“ posadila mě strážník Mülerrová zpět na židli a sedla si na stůl.
“Uvědomujete si, že je to trestný čin?“
„Děláte jako by se kvůli tomu měla zbláznit celá planeta!“
“Tak to nehrozí. Ale je to, jako bychom nepotrestali člověka, co okradl starou babičku.“ Podotkla policistka a upřeně na mě zírala.
“Možná…“ přisvědčila jsem. Najednou do místnosti vtrhl mladý policista a vyděšeně poskakoval.
“Co chcete?!“ vylítla na něj policistka a zuřivě kopla nohou, div se nestrefila do té mé.
“Ta Malberryová…“ koktal.
“Rosemary?“ vstala jsem a pozorně poslouchala.
“Je na sále. Všechny přístroje se vypínají a zapínají a lékaři nevědí co s tím. Možná…“
“…nepřežije.“ Dodala policistka.
“Děláte si srandu?!“ vyjekla jsem a zaplavil mě záchvat hysterie.
“Nezapomněla jste nám něco říct?“ prohlédla si mě policistka, jako by věděla, že něco zatajuji.
“Ne.“ Řekla jsem přesvědčivě.
“Můžete jít. O stavu vaší přítelkyně vás budeme informovat, slečno Evansová.“ Řekla poklidně strážník Mülerrová a odešla z místnosti.

Jsme zamčeni v jedné malé přihrádce, kterou přezdíváme svět. Žijeme ve strachu, bídě a v tom nejhorším světě všech světů, a říkáme tomu ŽIVOT?

Ani nevím, jak jsem na ten název článku přišla.
A věřte tomu nebo ne, ta hra na schovávanou je naprosto inteligentní film. DOkonce jsem po tom normálně usla, ale neustále jsem se koukala do dveří, jestli tam někdo neni. A když ten film skončil, neměla jsem vůli ani se zvednout a podívat se na budík kolik je. Ležela jsem zasáčkovaná v posteli a přemýšlela.
Ten konec...
"Kathryn, necháš otevřené dveře?"
"Ty víš že nemůžu, broučku..."
Nejdřív jsem si řikala, že asi proto, aby neviděla jak tam někoho vraždí, což je hodně velká pískovina, ale co. A ono takto. Pro ty co to neviděli, jako že vás asi bylo dost, tak byla v ústavu, a proto jí nemohli nechat otevřený dveře na chodbu.
Jenom by mě zajímalo, kam se poděla mrtvola tý blonďatý důry a co pak udělali s tim Charliem když ho tak pěkně zabily...
Docela maso. Ze začátku jsem nemohla. A říkám si, co kdyby můj táta umřel třeba v mých sedmi a já dělala tohle...
Ale protože jsem to zrovna přepínala tam a zpět, moc jsem nepochopila to s tim, jak tam ten její táta byl v tý místnosti a hrabal se tam v těch věcech a vzpomínal, jak tu svojí manželku udusil a potom jí podstrčil do vany, a potom se řeklo, že ju zabil Charlie.
A hrozně se mi líbilo, jak tam přijede ten polda a hledá toho tátu a jde za Emily a ptá se co to kreslí.
"Vás, jak umíráte..." pronesla a najednou se zhaslo světlo a tak on si vyndal baterku a posvítil si na Emily, ale ta už tam nebyla. A pak už tuplem nevim co se stalo.
Ale nejúžasnější byla ta pasáž, jak má Emily v pokoji tu Amy a pujčí si její panenku. A Amy se jde podívat na ty její a Emily potom říká: "Neměla bys tu být..." a potom nevim jestli se ptá ta Amy proč ne, ale Emily říká :"Mohlo by se ti něco stát." a ukáže tu rozmordovanou panenku s vydloublejma očima a zamáčklym xichtem.
A taky jak on vytahuje ten špunt z vany a je tam ta mrtvá kočka :D
Prostě maso film...
Tak se mějte jako světoví básníci, milujme se a to bez keců.
SMRTI zdar!
Imaginárním přátelům "Jestli mi něco takovýho někdo udělá, tak ho vlastnoručně uškrtim..."

Víte co děláš člověk v prekérní situaci?

Já to totiž nevím. Mé malé úspory zase brzo vymizej, jelikož udělám nálet na metalshop a vykoupim ty nejlepší věci.
Taky jsem se rozhodla udělat zásadní změnu v mém krutém životě.
Nebudu se podstupovat rodině, učitelům, spolužákům, spoluobčanům. Nebudu poslouchat ty jejich pitomý kecy na mě. Předtím jsem jenom kývala, ale teď? Pokaždý, když ti parchanti ze školy řeknou jedinou narážku proti mně, pěkně jim to oplatím. Vytáhnu jejich nejhorší hřích, vlastnost nebo tak, a pěkně jim s tim vymelu držky... Aby se poučili, že to nemusej dělat, protože já na sobě až MOC dobře znám ti špatný.
Vy si mě klidně terorizujte a kritizujte do halelujah, to řešit nepotřebuju :D Jde mi o to, že lidi který znám to ani nechtěj tolerovat. Tolerovat že prostě nechci bejt růžovka, fajnovka a já nevim co. A nemůžu za to, že můj strýc nadává na můj obojek, na moje černý stýny, na moje divný oblečení, na mojí hudbu, na můj vnitřek.
Asi před dvěma třema rokama mi řekl, že *cituji*
"Budeš sedět někde sama, nikdo se s tebou nebude bavit! Všichni tě budou nesnášet, ty krávo!"
A pak mám mít ráda svou rodinku... On by měl bejt rád, že jeho obě dcery jsou růžovky. A nemusí proto řešit mě. Hajzl.
Loučím se...

Feel the Darkness

Zdraví Vás nulová existence bez existence...

Dneska jsem přemýšlela. Nad nejzáludnější věcí na světě. ta věc je NIC. Dumala jsem na ničím. Víte, že když si představujete nic, stejně si něco představujte? protože i nic je něco. Výraz "nic" hodně lidí přeceňuje, podceňuje a já nevím co ještě. A to by se dít nemělo. Svět spěje do hlubin temnoty, a protože temnota je krásná, nechci tam hnít s těma tupcema co moc dobře znám. Napadá mě další věc. vymyslím si imaginární NIC. Jo. A budu ho přezdávat Nic. Jasmína ze mě bude mít radost. Další přírůstek doo mé rodiny. Smrtka, nic... Příště si vymyslím masovýho vraha a bude. Kdyby něco, Jasmína neexistuje. Teda ani já neexistuju, ale ona už tuplem.
A Jasmína bude mít další přítelkyni. Victorii. Jo. Victoria je nádherný jméno. A Victoria umírá. A nikdo neví jak to zastavit.
Zdám se vám jako blázen?: Myslete si to dál, já se vyžívám ve svých imaginárních kamarádech. Jenom mi někdy dělá potíže je ukrejvat před lidma, který se neustále ptaj na co tak čučim.
Ještě mě tak napadá... Victoria bude sama TEMNOTA. Jasmína je Smrt, Nic je nic a Victoria bude Temnota. A je to. Zachvíli budu mít sbírku podivných existencí.

Zdravíme Vás.
Loučí se Ophelia, Jasmína, Victoria a Nic...
(pro někoho "milovaná gotička", či jak je to =3)

"I lie in side myself for hours"

Ten její hlas na živo... To je tak úžasný.
Nevím... Nějak se mi udělalo líp. Sice nic necítím, pořád jsme nulové existence bez existence, ale naplňuje mě ten její hlas.
Jako by mi poháněl krev v těle.
Vytiskla jsem si asi 25 stránek něčeho, kde se vysvětluje celosvětovej problém a proč mé přijít třetí světová. Jsou tam sice tak nesrozumitelný výrazy, ale myslím, že když se budu snažit, pochopím to.
Ani nevím, proč zase píšu.
Asi jenom, abytse si PROSÍM poslechli tu písničku...
Zdraví vás nulová existence bez existence...

Če-če-če černá...

Prázdno? Že by?
Nemám slov, skutků, ničeho.

Vůbec netuším, co se to děje. Mám pocit prázdnoty, necítím pocity.

Nejsem si jistá, jestli to něco vůbec znamená. Třeba je to jenom puberta. Mám ale takovej vtíravej pocit. Pocit konce. Konce něčeho, co nemá skončit.
Uvnitř sebe necítím jedinou věc. Možná je to tím, že všechno pohltil smutek, a jak už je ho tam příliš, ani si neuvědomuju, že jsem smutná.
Každopádně si užívejte života. Protože ten můj už se nedá žít. Bloudí v něm moje ubohá duše, co čeká na ten moment.
A tak moje tělo necítí pocity.

Proto se mějte...
...krásně.

Zdraví vás ta nulová existence bez smyslu života...

Jsem v koprovce, aneb v naprosté prdeli...

Monsters calling my name...

Mám v sobě prázdnotu. Sice i temnotu, ale ostatní city jaksi vyprchali... Podle názvu skupiny Evanescence, aneb Vyprchání.
Cítím, že bych měla něco změnit.
Snad už jen vykradu banku a vykoupím metalshop...
Ale to asi není ono. Zdá se mi, jako bych měla všem ukázat, že nejsem zrovna normální. Že ve mě ta temnota je. Přijde mi, že si to lidi neuvědomujou, i kdyžy to vědí. Snad jen pár osob se mě bojí... Ale možná ani ne kvůli tomu. Chci, aby věděli, cop ve mě je a drželi se dál. Nemám chuť se kamarádíčkovat s těmi, co mi nerozumí. Možná mi nerozumíte ani Vy. Ale to je jiná. Nechci to vysvětlovat, zapoměla bych o ščem jsem chtěla psát...


Procitne ve mě ďábel a poletím do oblak...
Víte, mám pocit, že si toho lidi nevážej. Ale nač by si toho měli vážit, to mě nenapadá. Snad proto, že tvořím společnost tohoto světa. Mohli by tolerovat, že nejsem stejná a nemít tupý narážky.
Kdybych opravdu chtěla být jako oni, nešířila bych negativní energii, a hlavně svoje negativní vlastnosti, činnost a další negativní věci.
Všechno spočívá v tom, že si je nechci připustit k tělu. Nebo ne? Třeba mi vážně vymřeli pocity. Mám v sobě prázdno, nevím co dělat, ani nad čím přemýšlet. Za normálních okloností bych za jeden večer bez dobré společnosti vymyslela aspoň tři úchvatné způsoby sebevraždy, nebo svého pohřbu. Ale ono nic. Jen tady sedím, poslouchám Evanescence, někdy se mi objeví slzy v očích a já nevím proč.
Myslím, že není dobře, že mě lidi berou jako normální holku. Lžou sami sobě. A mě taky. A pak nemám být cvok.
Teď to snad vyznělo, jako by to všechno bylo v mojí hlavě. Že jsem naprosto normální, ale chci být taková a tak to píšu. Nechtěla bych taková být, ale je mi vcelku líto, že normální nejsem. Třeba psychicky jo, o čemž pochybuju, ale jsou věci, ve kterých nikdy normální nebudu. A ani být nechci.
Musej si přeci uvědomit, že nemá cenu se snažit se mnou mít něco společnýho, navíc když jsou úplně jiní. Mají spousty přátel, srandovní příhody, usměvy ve tvářích, barevné sny, smysl pro humor, a nemyslí na to, jak se zabijou... Třeba se jim zdám tak dívná,. že se snažej mě poznat. Což by vysvětlovalo, proč mě všichni odkopli. Přišla jsem na to... Jo. Lidi se snažej bejt v mojí blízkosti jenom, aby zjistili jaký to je. A nelíbí se jim to. I když se přetvařují, jaká jsem úžasná. nejsem. Jsem ubohá. A vím to. ALe mám se ráda. Přijdu si jako obyvatel planety, kterou jsem si vymyslela a jsem na ní já a nikdo jiný.
Ta planeta se bude jmenovat jako jedno cd od Evanescence... Tedy: Anywhere but home
Už jsem se asi uklidnila...
Ale prosím, pochopte to. Nechci aby si mysleli, že jsem stejná jako oni. Je to nepříjemný. A bolí to. Uvnitř...

Blíží se bouře.

Mám divnej pocit...
Nevím z čeho, ani proč, ale pronásleduje mě to.
Mám hroznou chuť sem optas jeden příběh z takový knížky. Jsou to fakty o dětech, co jako malí vzpomínaj na svůj předešlej život.
Nevím, jestli věřím na reinkarnaci, ale přijde mi to dost zajímavý.
Ale jeden je na pár stránek.
Takže nevím...
Někdy příště.

Kdybyste mě někdo hledali, šla jsem umírat zevnitř, moje nová oblíbená činnost. Nebo spíš jdu pařit simy, a všechny je vyhubim a udělám z nich metalisty....
Tak se mějte, ani nevím proč píšu, nikdo to nečte, píšu kraviny, no co...
Nazdar...

Dlouho jsem nefotila (:

Jo tak tohoto panďuláka žeru :D Drží svět ve svých rukách. Můj svět.

Nejdřív jsme chtěla zaostřit ten první hrot a ten druhej nechat rozmazanej, ale takhle mi to přijde víc DIVNÝ :D Domyslete si co to je :D

Můj deník, do kterýho nepíšu, ale je mi nápomocnej :D

Trochu života do toho umírání!

Everything is beautiful if you want...

Znáte to. Člověku je to líto, ale nic s tím neudělá. Tak co...


Ukryjme se spolu v temnotě...

No tak... Je mi to přece líto. A víte co? Něco Vám povím. Jen tak se mě nezbavíte.
Bolí mě u srdce... Kurva.
Nevím co dělat.


The D in darkness
- - -
The virus in your heart

Nejkrásnější věty z Motherzone...
Nevím. Dneska nějak nemám náladu na Metal. Už neumím udělat to šeptání toho chlapa, ale za to mám pěknej chraplák, takže když mu do toho něco zařvu, lidi venku si můžou myslet, že to tam patří. A že já mu do toho řvu často. Třeba "Doprdele co je?!" když se to sekne...

Enter this word
I´m the one
Return home
To the body of the Motherzone

Listen to each drops of rain
- - -
Please don´t let go
- - -
It´s just too hard to say goodbye?
- - -
I stand alone in the storm
Sudennly sweets world take hold
- - -
Listen to the rain

The funeral of hearts
- - -
When angels cry blood

I will stay forever here with you
My love
The softly spoken worlds you gave me
Even in death
Our love goes on

I linger in the door way
Of alarm clock screaming
Monsters calling my name
Let me stay

PS: Ty věci kurzívou jsou z písniček. Ty co jsou oddělený třema pomlčkama patřej do jedný písničky ale nejdou za sebou.

PS2: Ty části textů jsem psala z paměti, takže se omlouvám za případné chyby

Beautiful - the.switch

Angel without wings

Máme tady anděly...
Dotek temnoty, jemný proužek krve stéká po bledé ruce nevinné dívky.
Podívejme se na to z té světlé stránky.
Když jsou tu andělé, nepoznáme je. Alwe mám na ně čidla. Jednoho znám.
A proto musím napsat tu větu...


Trochu života do toho umírání!


Mimochodem: Nesnáším velikonoce...
A víte co? Jdu srát náš barák s Metalem a u toho pojídat čokoládu. Oslaďme si život.
Mimochodem:
Ambulance... Přijde mi to jako něco, kam mě odvezou, až budu postřelená. POHOTOVOST... Vážně hrůza.
Týden zůstávam doma. Jsem zase nemocná...

Velikonoce?! Pche...

Zduřte mý drazí spoluobčané.
Musím se s Vámi podělit o skvělé zážitky.
Rozhodla jsem se, že v příštím životě budu Červená krvinka :D To čumíte, co? Já jsem taková vynalézavá, ale dohnalo mě k tomu divadelní představení...
Můžu mít prostý dotaz? Nač jsou Nám velikonoce? Máme červený prdele (s prominutím) s vajíčka musíme barvit jak diví. Ten svátek by měli vymazat (:D)...
A proto pravím "Budeme po nich ty vajíčka házet!". Oni (kluci) mají právo nás třískat po prdeli a co MY?! :D Já se přešupačím na mužské pohlaví a bude. A potom budu dělat nekalé věci XD To se těším. Taky se těším, až si dojedu na Moravu a někoho přepadnu XD
Mimochodem, jsem u sestřenic. Avyste to chápali, je Pinec. Naše oblíbená činnost. Sjedou se všici příbuzní a hrajou pinpong. Navíc je tady šíleně moc fracků (Haňula, Kubin, Milda...) a všichni něco křičej. Chtěj bonbóny, pozornost a utrápit nás. Chodíme si tak pěkně po lese, vyprávíme si, jak můj bratranec chodí na hřbitov a dělá tam čáry máry (XD) a najednou se ozve dítě. HAŇULE...Zabte ju někdo, prosím...
Už budu muset končit. A víte co?
Já Vám to povím. Jednou! JEDNOU... Jednou se něco stane. A bude to masox. Jsem asi opilá, či co, ale jsem nade vše veselá. :D
Užívejte si těch nesrozumitelných svátků Vánočních, které už máme za sebou :D
Velikonocům SMRT! Sbohem mý drazí...

Motherzone

Oh, human doll - you know I am the one
Now, broken doll… Now all ethic’s gone
Because I’m the shelter and the knife ,The infernal tramp and the lies
And I’m inside you deep, The greatest tear when you weep…
The virus in your heart…
And this is how my name will shine and shine again
Above you child…
Alight and scarred I’ll leave you alone in this waste
Enter this world
I am the one
This is home
I am the Motherzone
Enter this world
I am the one
Return home
To the body of the Motherzone
Get in line, kids - you know I am the one
Oh, walk away with me… dead daughter and son
Well, I’m the source and the field, The shiny scythe that you wield
And I’ll be the drug in your blood, The first wave of that flood…
The D in Darkness…
Come to me now, little child!
Motherzone, Motherzone, Motherzone
Come to me, you’re the first in line!
Motherzone, Motherzone, Motherzone
Come to me…
Lick me dry!

Snad jsem nic neprovedla...

Asi do mě vstříkli Lithium

A kdyby někdo nevěděl, jako že já to vím tak tak, co je to ten hroznej prvek lithium...někdy se to dává jako prášky na zlepšování nálady. Požádám doktorku, aby mi to předepsala (:D).

Jsem nějaká moc veselá. I když jsme musela na tečnis. A do školy. Blížej se ty kraťoučký prázdiny, kdy zažiju zase největší prdel za poslední desetiletí :D Ale od toho je Strmec, kterej je až o velkejch.
Víte co je dobrý na zítřku? Několik věcí.
Protože budou svátky, učitelé nebudou chtít psát testy.
Protože jsem po nemoci, nemusím cvičit.
Nemám žádný kroužek.
Přijdou moje mazaný sestřenky.
Je děják a konečně budu moct odevzdat to nechutný pordfolium, či jak se ta ohavnost píše.
Zase se hezky prospím za atlasem na zemplu.
A to je tak všechno XD
Asi do mě vážně dali Lithium. Ze všeho mám radost, i když každej dělá "Proč se mračíš?" XD
A dneska jsem se zase jednou dozvěděla, že jsem satanista :D A navíc od dvou dospělejch lidí XD
Pomalovala jsem si ruce jizvama a ňákejma přezdívkama (:D) a my šli na tělák ven. No a šli jsme běhat k nám na tenisový kurty. A jak jsem necvičila, tak jsem šla čučet na Petra(trenér), jak hraje tenis. A tak jsem si tam tak sedla a přišel ke mně Radek (další trenér) a říká "Nejsi ty satanista?" a já jako že ne¨, proč si to myslí. On se tak podíval na mojí ruku a povídá "Ty musíš bejt satanista! ty si taky takhle malujou po rukách!" XD A Petr kejval a dělal "Terka je náš malej satanista...." XD
To má svět satanistů víc než by se čekalo, jestli je to každej, kdo si čmrá po tlapách :D
Ale takovej kompliment jsem nedostala už dlouho (vtípek. Ale je to lepší než slyšet jenom "EMO!!").
Což mi připomíná, jak jsem šla dneska hodnotit masky malejm capartům a šla jsem po schodech a najednou ňáký malý dítě. A jde proti mně a křičí "EMO! Nééé?!" XD Tak nevim. Mohla to bejt tak prvňačka :D
Tak já zase jdu :D
Mějte se.

Vidí toho víc (4)

“No tak! Už jsem ti to říkala!“
“Ale stejně!“ naléhala jsem.
“Kilianův fotoaparát zachycuje jenom auru! Ne duchy!“ vztekala se Rosemary.
“Ale ta aura se za tebou táhla? Hromady duchů projevujících se jako aura pořád lítali za tebou! Jak to, že tam teď nebyli?“ přemýšlela jsem.
“To já netuším.“ Přiznala Rosemary.
“Duchové jako aura se bojí normálních duchů?“ napadlo mě.
“To je nesmysl.“ Kroutila hlavou Rosemary.
“Asi si šli zrovna odskočit, aby se na to nemuseli dívat, co?!“ vykřikla jsem.
“Uklidni se…“ řekla tiše Rosemary.
“Málem jsi se zabila a já mám být klidná?“
“Nic takovýho se nestalo. Vůbec nic se nestalo.“
“Ta krvavá boule na tvojí hlavě je nic?!“ hulákala jsem. Rosemary sesedla ze stolu a poklepala mi po rameni.
“Jsme v pořádku.“ Usmála se.
“Až se to stane znovu, třeba už nebudeš.“ Nadhodila jsem.
“Nech toho. Nemá to cenu. Nic s tím neuděláme.“
“Ale…“
“Ale neexistuje. Máš ovšem pravdu, kam asi odplula ta aura?“ přiznala Rosemary a znovu se podívala na fotku.
“Třeba šla spát.“
“Aura nespí, Melindo…“ podotkla Rosemary. „Je možný, že je něco zaujalo. Ale většinou se mě držej. Nechápu to.“
“ Radši už půjdu. Přece jenom už je pozdě.“
“Jo, to je. Měj se.“ A tak jsem odešla.
Doma jsem se zmítala v obavách o život své přítelkyně a nemohla spát. Usnula jsem ve tři a brzy ráno mi zvonil telefon.
“Ano…?“ řekla jsem ospale.
“Melindo… Porsím přijď sem…“ plakala Rosemary do telefonu.
Hned jsem se oblíkla a běžela k jejímu domu.V setmělém ránu jsem už z dálky slyšela hlasitou hudbu a výkřiky. Doběhla jsem pěd dům a zadívala se do oken. Všude byly závěsy, ale dům se do slova otřásal. Vtrhla jsem do zahrady a přeběhla ke dveřím. Přes sklo jsem se zadívala dovnitř. V zadu v místnosti stála Rosemary se slzami v očích. Vrazila jsem dovnitř a běžela k ní.
“Co se děje?“ ptala jsem se.
“Jsou tady všude…“ vzlykala Rosemary a rozhlížela se okolo.
“Ale kdo?“ chtěla jsem vědět. Najedou se hudba ztišila. Ale hned zase zvuk vyletěl hrozně vysoko. Začala praskat světla v žárovkách a jiskry létaly jako pominuté vzduchem.
“Bojím se.“ Plakala Rosemary a nehybně stála uprostřed místnosti. Pokoušela jsem se k ní dojít, ale nával jisker mi to nedovolil. Už jsem chtěla udělat krok vpřed, ale spadnul přede mě lustr. Vypískla jsem a Rosemary polekaně odskočila. Z kuchyně začala téct voda a talíře najednou padali na zem.
“Nechte toho!“ křičela Rosemary a polykala svoje slzy.Snažila jsem se k ní natáhnout, ale teď ustupovala i přede mnou.
“Rosemary…“ usmála jsem se na ni.
“Nechte mě!“ vykřikla a spadla na zem. Najednou se rozkynklal strop a začaly se sypat proužky vápna.
“Pryč!“ křikla jsem a podala Rosemary ruku.
“Ne!“ křikla a odsunula se dál, abych na ni nedosáhla. Ze stropu vypadl kousek podlahy dalšího patra a zasáhl Rosemary přímo do hlavy.
“Rosemary!“ vykřikla jsem a pustila se směrem k ní. V rozpacích jsem začala hrabat mezi kameny. Uvědomila jsem si ale, že to nedokážu. Popadla jsem telefon a volala záchranáře.Odvedli mě ven a já jen viděla, jak bezvládné Rosemaryino tělo vezou na nosítkách…

Lalala....

Nesnáším to tam. To není škola. To je ústav pro pitomou mládež dnešní nechutné doby. Divím se, že nás poušštěj domů.
Nevim nevim. Asi uteču z domova. Matka mě nutí chodit na ten hnusnej tenis a Vláďa (trenér) chce, abych místo rozcvičky běhala kilometr po křížku... Debil jedene.
Takže zítra zase budu otrávená (jak jinak) a zeblitě znuzená.
Mimochodem myslíte, že je nám k něčemu sestava počítače? Já myslím, že ne. Píše to, hraje to a to mi stačí...
A Richard si našel novou zálibu. On k Vám přijde, prst vám vmáčkne do páteře a váš hrudník vyletí jako Pamela když má předvídět orgasmus.
Pro představu jsem rychle nakreslila obrázek:



On z toho má hrozný potěšení a ždycky slintá.
Takže taky "zábava" no...
Jdu se učit tu věc...
Nazdar.

Kurváááá XD

Abych se přiznala, bylo to fantastický. Hned na první atrakci, nejhůř pojmenované atrakci, jsem si zlámala záda a krk. Ale to ještě nic nebylo. Ten úchylně vypadající strašidejnej dům, ve kterym nejezdíte v těch věcích, ale chodíte, byl naprosto nechutnej. Bezcitně nás tam zavřeli s nějakym holanďanem co na mě furt chmatal apak jako jestli si mě může vzít s sebou. Pak nás pustil a zavřel v jiný místnosti, kde byl výtah a zachilu z něj vylezl další pomatenec, kterej měl v ruce motorovou pilu. Ale ona jaksi byla pravá. Si vemte, že já zakopnu a vletim na ňu?! Nevadí :DAle nejlepší byla ta divná nvěc, zvaná Extréme. Bylo to masooo. Já celou tu dobu řvala Kurvááááá XD No, dvakrát jsme si navštívily :D
Taky jsem se málem poblila na jakýsi horský dráze, kde to s váma jezdilo vzhůru nohama XD50 metrovej řetízkář byla pěkná slabota, nikdo neblil, nikdo neumřel XDAle Kristýna blbila. Z jedný úchylný atrakce. To hovadí celou dobu řvalo do toho mikrofonu „YEAH!!!!“ takže jako úžasný. Já z toho málem vyletěla, no točilo se to na tyči a zvedalo se to. Zabít.Potom jsem spadla na nějaký atrakci do míst, kde se sedí a nemohla se zvednout XDMám naprosto vyřvaný hlasivky :DA nejlepší byl ten pán u nějakého domu hrůzy.Já si to šecko z venku natáčela a on nade mnou kroutil hlavou a pak tam na nás pustil nějakej plyn :DA bonus byl taky XD
Jely jsme tramvají a najednou přistoupí děda a má hromady bot. A povídá, že je měj pro Obamovi, ale že jeho dar odmítli. Pak si asi deset minut povídal sám se sebou, jaká je šílená dnešní mládež a všici na něj tak koukali :D

Má oblíbená :D Extréme :D Ale houpalo se to ai víc, ale já to nestihla točit. Dvakrát jsem se na ty lidi okolo mě málem poblila :D


PS: má to šíleně blbou kvalitu, pardon :D

Vidí toho víc (3)

Cestou na to strašlivé místo jsem přemítala o tom, co se dnes stalo. První krok na tu louku a jako bych cítila nějaké pole. Byla hrozná tma a ze zbytků vraku se kouřilo.
V mlze jsem hledala svou přítelkyni a mžourala okolo. Najedou mě něco chytilo za rameno. Vykřikla jsem a trhla sebou. Za mnou stála Rosemary a klidně poklepávala nohou. “Lekla jsem se.“ Vysolila jsem ze sebe.
“Všimla jsem si. Tak pojď.“ Odsekla Rosemary. Nebyla tak milá jako normálně.
“Kam jdeme?“ ptala jsem se.
“Podívat se na duchy.“ Odpověděla Rosemary. Zastavila jsem se a zírala před sebe.
“Jdeme!“ přikázala Rosemary a modré panenka v modrém oku se jí zvětšila. Polekaně jsem se rozešla.
Po pár metrech jsme se zastavily a schovaly se za strom. Rosemary vytáhla fotoaparát.
“Co jdeš dělat?“ ptala jsem se nezkušeně.
“To je Kiliánův fotoaparát. Zachycuje auru. Jdu ti vyfotit duchy.“ Vysvětlila Rosemary a zaostřila.
“Aura a duchové jsou to samé?“ mrkala jsem nevěřícně.
“Duchové si můžou vybrat jak se budou projevovat. Někteří jako aura, další jako ektoplasma a nebo jako jejich ztělesnění.“ Řekla Rosemary a odstoupila od foťáku.
„Podívej se sama.“ Vybídla mě.Stoupla jsem si blíž a podívala se na display fotoaparátu. Vedle vraku, který Rosemary zaostřila byla ve vzduchu se vznášející silueta. Měla zelenou až žlutou barvu a plápolavý tvar těla.
“Bože.“ Polkla jsem.
“Teď si stoupni k foťáku a já půjdu tam. Potom se budu k tobě přibližovat. Pořád to budeš fotit.“ Nakázala Rosemary a rozešla se k vraku. Při každém jejím pohybu jsem ji vyfotila. Když přišla ke mně, podívala jsem se na fotky. Všude okolo ní se ty postavy táhly. Neustále jí pronásledovaly. Při každém jejím pohybu šly s ní.
“To není možné…“ přemýšlela jsem nahlas.
“Ale ano, je. Drží se mě.“ Podotkla Rosemary.
“To ti nevadí, že je pořád u sebe vidíš?“ ptala jsem se.
“Já nevidím auru. Jenom duchy jako takové.“ Vysvětlila.
„Už mi věříš?“ Znovu jsem pohlédla na fotku a zamrkala.
“Asi ano…“
“Jdeme domů…“ usmála se a sáhla po fotoaparátu.
Najednou ji něco odmrštilo pryč a třísklo s ní o strom. Mlátilo jí to hlavou sem a tam, o zem i o kameny. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Rychle jsem popadla fotoaparát a vyfotila to. Rychle jsem si prohlédla fotku, ale žádný duch. Přiběhla jsem ke zkrvavenému tělu Rosemary a pokoušela se jí zakrýt. Najednou sebou přestala trhat a mlátit hlavou o kámen a uvolněně se položila na zem.
“Rosemary?“
“Jo?“ šeptala.
“Co je ti?“ ptala jsem se a stekla mi slza. Kápla jí na tvář. Rosemary se usmála a setřela mou slzu ze své tváře, celé od krve.
“Nic mi není.“ Řekla a zvedla se.
“Jaký nic?! Jsi celá od krve a něco s tebou mlátí o všechno možný!“ Rosemary pokrčila rameny a rozešla se z louky.
Po cestě jsem se jí na to musela zeptat.
“Rosemary? Byl to duch, co na tebe zaútočilo?“
“Ano. Je to ten samý, co po nás házel žehličkou.“ Vysvětlovala. Podezíravě jsem na ni pohlédla. „Tak jak to, že nebyl vidět v tom fotoaparátu?!“

A ten den...

Nejdřív jsem sem o tom nechtěla vůbec psát. Ale nedalo mi to.
Takže se s Vámi podělím, o ten k popukání zážitek.
Byla jsem nucena jet se svojí infantilní máti tramvají, ale není zrovna hezký pohled na ženu, co má růžový triko a celá je taková vesele oblečená, a na dívku, která má černý stíny, celá v černym a má obojek na krku. Vypadaly jsme, jako že utíkáme z blázince.
Když jsme došly ke zbytku familky a přátelům, tak si nás tak prohlíželi apod. Já byla nucena je všechny obímat. Ale můj děda nebyl schopen ani podat mi ruku.
Ale nakonedc jsme se jenom smáli. Bavili jsme se o tom, jak babička chodila oblečená v mém věku (XD) a taky o květináčích. Pak jsme se snažili zapálit svýčky, ale jaksi se nám to tam nevešlo. Potom bábi zkoumala, zda-li ta kytka ještě přežije, či ne, nakonec docílila toho, že ano, takže jí tam schovala :D
Já si kráčela pyšně k tramvaji, že nikdo nebrečel, i když chvílemi i mě stekla slza.
Potom na zastávce ke mně přišla jakási bábi a říká že moc dobře nevidí, ať jí řeknu, až pojede jedenáctka. Potom mi tam vyprávěla, že jede za přítelkyní na Solidaritu XD
Tak jsem si tak jela tramvají a najednou volá Kritýsna. Prej trochu posuneme čas na zejtřek. Mám bejt v 10:00 před naší školou, což znamená, že budu stávat přiměřeně v 08:32:29.
To je moc brzo. Na mě :D
Ale jinak zejtra mi budou pumpovat žaludek... Kecam XD Jenom se asi pobleju z těch všech atrakcí :D
Psychoooo!!! :D
Jsem trochu veselejší. TROCHu jsem se nalila zelenou XD XD XD
zatím se mějte :D:D

Vidí toho víc (2)

Další den jsem nejistě kráčela po ulici vedoucí k Rosemaryině domu. Kopala jsem do různých kamínků a když jsem otevírala branku, celá jsem se zapotila.
Z domu se ozvala rána, následoval výkřik a další rána. Rozběhla jsem se ke dveřím a vtrhla dovnitř. Ani jsem se nerozhlížela a vběhla do místnosti, odkud zvuky vycházeli. Rosemary se schovávala pod stolem a po kuchyni létala stará žehlička.
“Co tady děláš?!“ křikla Rosemary když mě spatřila. Žehlička jako by si mě všimla a začala na mě útočit. Uhodila do zdi za mnou a potom mi spadla na ruku. Uklidnila se a přestala sebou hýbat.
“Není ti nic?“ ptala jsem se vyděšeně.
“Ne. Ale ty máš naprosto spálenou ruku. Co tady vlastně pohledáváš?“ Pohlédla jsem na svou dlaň a nemile si prohlížela surovou popáleninu.
“Přišla jsem tě navštívit.“ Přiznala jsem. Rosemary se usmála.
“Tak to je milé.“ Řekla tiše.
“Co to bylo?“ ptala jsem se a zírala na žehličku. Rosemary sebou začala šít a vykrucovala se z odpovědi.
“No, víš… To bys asi nepochopila.“ Vymlouvala se. „A navíc je to na dlouho.“
“Mám času dost.“ Řekla jsem.
„Nebudeš mi věřit.“ Odsekla Rosemary a posadila se na stůl.
“Přesto to chci vědět.“ Nutila jsem ji. Nakonec si Rosemary povzdechla a snažila se mi vše vysvětlit.
“Od mala… Od doby, kdy jsem byla dítě, jsem, víš, nebudeš mi věřit, ale já viděla duchy.“ Celá omámená jsem na ní koukala.“Lidé mi na to říkali ´bože, jdi se léčit!´ nebo mi oznamovali, že jsem nemocná a tak… Končím tam, kde jsem teď, takže se schovávám. Sama jsi viděla, co mi někteří dělají.“
Jen jsem kývala a nevěřícně si prohlížela žehličku.
Rosemary se zasmála. „Nevěříš mi.“ Hádala.
“Těžko se tomu věří.“ Podotkla jsem.
“Jo.“ Přisvědčila. „Ale nevím, jak ti to dokázat.“ Pokrčila jsem rameny a pohlédla jí do očí.
Buď je vážně nemocná, nebo nelže.
“Přijď v noci na to místo, kam spadlo před měsícem letadlo.“ Řekla.
“Co tam?“ tázala jsem se.
“Uvidíš.“ Usmála se Rosemary.

Po roce je tu zase ten den.

4.4.
Datum, co nejde zapomenout. Je to datum, kdy zemřel můj táta.
Ale já dneska nejsem nějak zdrcená. Nepláču. Nemám tak špatnou náladu. Ale stejně. je mi hrozně uvnitř. Ani fakt, že už to jsou dva roky mi nepřijde tak smutný. Asi jsem nemocná. Psychicky.
Stýská se mi. Ale co s tím. Dneska se moje intelgentní familka sejde na hřbitově. To bude k popukání. To budou zase témata.
Nechci tam jít, ale jsem nucena.
Dvacet minut budu koukat na hrob a sledovat, jak se všichni pokouší udržet slzy v očích.
Už i já pomalu brečím.
Nevím, co dělat. Hrozně se nudím. Smuteční nálada společně s rodinou není nic pro mě.
Stejně mě tam budou všichni litovat, poplakávat nade mnou apod. což nepotřebuju.
Minulej rok jsem tam šla s Kristýnou a Michalem. Protože jsme měli asi jenom tři hodiny, mohli jsme brzo vypadnout. Ten pán v květinářství se ptal, nač tak smuteční nálada a kam to jdeme. Když jsme oznámili že na hřbitov za mým tátou, dal nám tak zdarma takovou nádhernou černou stuhu.
Nebudu to rozvádět. Užijte si den lépe než já, protože všechno je lepší než tohole, to mi věřte...

Pátek a snad lze dodat jen "prrrrsk"

Abych pravdu řekla, o dnešku nemůžu říct, že jsem se nudila :D Jeden z nejlepších pátku za tenhle rok. Já totiž byla po dlouhý době venku :D Je snad 30 stupňů. Já blbá s dlouhym rukávem a černym trikem, no, bylo mi vedro XDtak jsme se tam tak s Kristýnou houpaly a pak tam přišla naše bejvalá družinářka. Na tu mám úchvatný vzpomínky :D Ždycky řvala ať se tolik nehoupeme a teď s tim nemůže nic udělat a my se houpek až do nebe :DOna přišla a jako že si jdeme koupit pití. Tak jsme šly do peminy a a za 20 kč jsme si koupily ňákej ledovej čaj. Došly jsme na křížek a učitelka co nám hlídala budny už odcházela a málem je tam nechala :DAle my tam ještě zůstaly XDJá pila a Kristýna řikala něco šíleně srandovního a já nemohla polknout a měla jsem šílenej výtlem XD A tak jsem to vyprskla do písku :DNo a když jsem se zkoušela napít znova tak zase :D Tak jsme pak hrály hru, že každá má tři pokusy a musí si aspoň jednou loknout :D No takže okolo nás bylo šíleně moc vody a všechno poprskaný a Kristýna to vyprskla na lavičku, protože ona se ke mně otočila zády, abych jí nerozesmívala a já takový „Pomalu….“ A ona to tam jaksi prskla na tu lavičku XD A pak v tom nechtěla bejt sama, tak jsem samozřejmě musela prskat na lavičku taky XDNo a za chvilku tam byla ani ne čtvrtka a zbytek byl na zemi. A Kristýna si dala trošku do pusy a začla rudnout a jako že by se chtěla smát, ale já nic nedělala. A ona si stoupla mezi ty lavičky a jako že něco udělá. Ale přišla ňáka babice a tak to musela jít ukázat dozadu na kopec XDOna páteří švihla dozadu a vyprskla to XDMám to i natočený, ale má to šíleně blbou kvalitu :D A není tam vidět to pití, ale ten pohyb… XD Stačí :DTak jsme to tam pak dělaly pořád a koukali na nás taký starý báby XD A potom jsme skákaly na lavičky z takovýho obrubníku asi dva metry nad zemí :D A kristýna našla v bundě pade, jako že si koupíme ještě jedno pití, ale radši jsme to nechaly na pondělí :DAle prdel nehorázná :D A navíc, jak jste se zaklonili, tak to pití Vám stříklo přímo do xichtu, takže jsem potom lovila kapesníky, protože přes to nebylo ani vidět :D

tak se mějte :)

Vídí toho víc (1)

Stála tam dívka. Tmavé vlasy se jí v dešti lepily na tváře. Slané slzy jí stékaly k bradě. Opírala se o starou zeď a žadonila o slitování. Když okolo ní někdo prošel, zkoumavě si ji prohlížel.Hodiny seděla nebo stála v dešti a povídala si sama pro sebe. Když pak přestalo pršet, někam odešla. Někdy ji lidé vídali poblíž hřbitova a obřadní síně. Chodila na cizí pohřby a pokaždé se zapisovala do návštěvní knihy pod jiným jménem, takže vlastně nikdo nevěděl, jak se opravdu jmenuje. Děti co ji sledovaly přišly na to, kde bydlí. Na konci města je starý dům. Vypráví se, že v něm straší. Ona dívka v něm přežívá. Jednou seděla ta dívka na lavičce v parku a dívala se na šťastné hrající si děti. Neusmívala se, jen je pozorovala a každé z dětí probodávala pohledem. Najednou se začala ohlížet a plná strachu se zvedla z lavičky a běžela pryč.A jak to všechno vím? Nejsem jako ostatní. Ona je pro mě něco, v co věřím. Jmenuji se Melinda a je mi naprosto jedno, kdo to ví, nebo ne. Jednou v noci šla ta dívka po ulici a prohlížela se domy. Slyšela jsem, jak říká do prázdna „Tady je to? Je to ten dům?“, jako by mluvila s duchem, nebo tak. Ve svojí podstatě by to všechno vysvětlovalo. Jak mluví sama pro sebe, jak ji vždycky něco rozruší a poleká a ona se snaží před tím utéct. Najednou ale udělala nečekanou věc. Otevřela si branku a tichounce běžela ke vchodovým dveřím. Nahlédla dovnitř a zakroutila hlavou. Sešla schody a pokračovala dál po ulici. Došla až ke svému domu, ale nešla dovnitř. Obešla ho a já na ni neviděla. Musela jsem vědět co tam dělá. Došla jsem rychlým krokem k domu a vydala se po cestě, kterou před chvílí kráčela dívka. Zastavila jsem se u okraje domu a snažila se ve tmě rozeznat postavu. Ale nikde nikdo. Z tašky jsem si vytáhla baterku a posvítila si. Vážně tam nikdo nebyl. Vzdala jsem to a obrátila se. Ale něco mě překvapilo. Na zemi těsně za mnou ona dívka seděla. Vylekaně jsem odskočila a snažila se zachovat klid. Dívka se začala pomalu zvedat.
“Tak proč mě sleduješ…?“ řekla a ani se nenamáhala se na mě podívat.
“Já jen…Vlastně….“
“Jo. Divná holka, tak o ní musím něco vědět, co?“ typovala.
“Ne, to ne. Nejsi divná.“ Vysvětlovala jsem.
“Ale podle některých jo.“ Opáčila nemile dívka a zvedla hlavu. Měla jedno oko hnědé a druhé světle modré.
“Tvoje oči…“ šeptala jsem udiveně. Dívka se jen pousmála a promnula si je.
“To je nádhera. Z dálky to vůbec není vidět.“ Obdivovala jsem je.
“Kdo jsi?“ upustila od témata.
“Já jsem Melinda.“ Představila jsem se.
“Tak Melinda…“ řekla dívka, otočila se a pomalu se začala přibližovat do přední části zahrady, tudíž do domu. Celou cestu táhla prstem přes popraskanou a starou omítku domu.
“Jak se jmenuješ ty?“ křikla jsem za ní. Ta se jen otočila a usmála se. Potom pokračovala ve své cestě. Jako by chtěla vědět moje jméno, aby na mě mohla seslat kletbu. Slyšela jsem, jak zaklaply dveře. Už to nemělo cenu. Pomalým krokem jsem se rozešla k východu ze zahrady. Najednou jsem ucítila na rameni nějakou lehkou věc. Uchopila jsem to a zjistila, že je to papírek. Stálo na něm „Rosemary“. Podívala jsem se nad sebe a zpozorovala okno, ve kterém dívka stála a usmívala se…

"Chci už taky zažít svět"

Jsem zmatená. Nevím, zda-li to způsobuje moje nemoc, nebo mi zaniklo to čidlo, co chápe lidský city. Je mi hrozně. A nevím proč. Přemýšlím. Jenomže nevím o čem.Víte co je úchvatný na death metalu? Dá se poslouchat neustále dokola a nezblbnete z toho. Omámí Vás to, ale nezblbne. Nevymeje Vám to mozek, i když se to zdá- jelikož máte v hlavě jenom tu písničku. Na rozdíl od toho, když posloucháte ty laciný děvky co se nazývají „stárs dnešní doby“, které neustále zpívají jednu a tu samou větu dokola po dobu tří dvou minut. A proto miluju písničky, ve kterých jsou city. Někdo si říká, žze jsou city i v těch jejich písničkách, ale já myslím ty pocity beznaděje. Když ňáká čubka zpívá „jsem beznadějná, můj miláček spí s jinou“, není to přesně to, co myslím.Ubohé to štětky, co takovou hudbu provozují.A co neslyším, když jdu po ulici?! Řeknu Vám, co neslyšim. Neslyším metal. Ano! Slyším samou Avrilku, co se snaží napodobit zpěv, samou Vanessu, co dělá jaká není úchvatná a omdlívá sama ze sebe.Dělaj, jaký maj hrozný city, jak je svět zklamal, ale mě spíš zklamalo to,k že je slyším. A víte koho nesnáším? Nesnáším lidi, co poslouchaj popík a dělaj jaký nejsou hrozný metalisti. A bohužel, těch lidí znám vcelku dost.A to mě vede k tomu, že takovým lidem se nedá věřit. Svůj život žijou pózou, lží a nejen pro ostatní, ale sami pro sebe. Ale já toho nesnáším víc. Šak ale to Vás nezajímá. Zdá se mi, že jsem tady na nic. Nikdo mě tu nepotřebuje a bůh ví kdo by si vůbec všiml, že jsem se zabila.Nikdo by to neřešil. „Případ uzavřen. Dívka byla v citovém rozpoložení, což vedlo k sebevraždě. Lidé o ní tvrdili, že je divná. Do novin dejte, že další EMO spáchalo sebevraždu.“ A tak by to končilo.A já taky končím. Sbohem.

PS: Stala jsem se naprosto závislá na pár věcech. Jedna osoba, The.switch a Deathstars jsou pro mě teď důležitější, než kdy jindy.