Vidí toho víc (4)

“No tak! Už jsem ti to říkala!“
“Ale stejně!“ naléhala jsem.
“Kilianův fotoaparát zachycuje jenom auru! Ne duchy!“ vztekala se Rosemary.
“Ale ta aura se za tebou táhla? Hromady duchů projevujících se jako aura pořád lítali za tebou! Jak to, že tam teď nebyli?“ přemýšlela jsem.
“To já netuším.“ Přiznala Rosemary.
“Duchové jako aura se bojí normálních duchů?“ napadlo mě.
“To je nesmysl.“ Kroutila hlavou Rosemary.
“Asi si šli zrovna odskočit, aby se na to nemuseli dívat, co?!“ vykřikla jsem.
“Uklidni se…“ řekla tiše Rosemary.
“Málem jsi se zabila a já mám být klidná?“
“Nic takovýho se nestalo. Vůbec nic se nestalo.“
“Ta krvavá boule na tvojí hlavě je nic?!“ hulákala jsem. Rosemary sesedla ze stolu a poklepala mi po rameni.
“Jsme v pořádku.“ Usmála se.
“Až se to stane znovu, třeba už nebudeš.“ Nadhodila jsem.
“Nech toho. Nemá to cenu. Nic s tím neuděláme.“
“Ale…“
“Ale neexistuje. Máš ovšem pravdu, kam asi odplula ta aura?“ přiznala Rosemary a znovu se podívala na fotku.
“Třeba šla spát.“
“Aura nespí, Melindo…“ podotkla Rosemary. „Je možný, že je něco zaujalo. Ale většinou se mě držej. Nechápu to.“
“ Radši už půjdu. Přece jenom už je pozdě.“
“Jo, to je. Měj se.“ A tak jsem odešla.
Doma jsem se zmítala v obavách o život své přítelkyně a nemohla spát. Usnula jsem ve tři a brzy ráno mi zvonil telefon.
“Ano…?“ řekla jsem ospale.
“Melindo… Porsím přijď sem…“ plakala Rosemary do telefonu.
Hned jsem se oblíkla a běžela k jejímu domu.V setmělém ránu jsem už z dálky slyšela hlasitou hudbu a výkřiky. Doběhla jsem pěd dům a zadívala se do oken. Všude byly závěsy, ale dům se do slova otřásal. Vtrhla jsem do zahrady a přeběhla ke dveřím. Přes sklo jsem se zadívala dovnitř. V zadu v místnosti stála Rosemary se slzami v očích. Vrazila jsem dovnitř a běžela k ní.
“Co se děje?“ ptala jsem se.
“Jsou tady všude…“ vzlykala Rosemary a rozhlížela se okolo.
“Ale kdo?“ chtěla jsem vědět. Najedou se hudba ztišila. Ale hned zase zvuk vyletěl hrozně vysoko. Začala praskat světla v žárovkách a jiskry létaly jako pominuté vzduchem.
“Bojím se.“ Plakala Rosemary a nehybně stála uprostřed místnosti. Pokoušela jsem se k ní dojít, ale nával jisker mi to nedovolil. Už jsem chtěla udělat krok vpřed, ale spadnul přede mě lustr. Vypískla jsem a Rosemary polekaně odskočila. Z kuchyně začala téct voda a talíře najednou padali na zem.
“Nechte toho!“ křičela Rosemary a polykala svoje slzy.Snažila jsem se k ní natáhnout, ale teď ustupovala i přede mnou.
“Rosemary…“ usmála jsem se na ni.
“Nechte mě!“ vykřikla a spadla na zem. Najednou se rozkynklal strop a začaly se sypat proužky vápna.
“Pryč!“ křikla jsem a podala Rosemary ruku.
“Ne!“ křikla a odsunula se dál, abych na ni nedosáhla. Ze stropu vypadl kousek podlahy dalšího patra a zasáhl Rosemary přímo do hlavy.
“Rosemary!“ vykřikla jsem a pustila se směrem k ní. V rozpacích jsem začala hrabat mezi kameny. Uvědomila jsem si ale, že to nedokážu. Popadla jsem telefon a volala záchranáře.Odvedli mě ven a já jen viděla, jak bezvládné Rosemaryino tělo vezou na nosítkách…