Vidí toho víc (3)

Cestou na to strašlivé místo jsem přemítala o tom, co se dnes stalo. První krok na tu louku a jako bych cítila nějaké pole. Byla hrozná tma a ze zbytků vraku se kouřilo.
V mlze jsem hledala svou přítelkyni a mžourala okolo. Najedou mě něco chytilo za rameno. Vykřikla jsem a trhla sebou. Za mnou stála Rosemary a klidně poklepávala nohou. “Lekla jsem se.“ Vysolila jsem ze sebe.
“Všimla jsem si. Tak pojď.“ Odsekla Rosemary. Nebyla tak milá jako normálně.
“Kam jdeme?“ ptala jsem se.
“Podívat se na duchy.“ Odpověděla Rosemary. Zastavila jsem se a zírala před sebe.
“Jdeme!“ přikázala Rosemary a modré panenka v modrém oku se jí zvětšila. Polekaně jsem se rozešla.
Po pár metrech jsme se zastavily a schovaly se za strom. Rosemary vytáhla fotoaparát.
“Co jdeš dělat?“ ptala jsem se nezkušeně.
“To je Kiliánův fotoaparát. Zachycuje auru. Jdu ti vyfotit duchy.“ Vysvětlila Rosemary a zaostřila.
“Aura a duchové jsou to samé?“ mrkala jsem nevěřícně.
“Duchové si můžou vybrat jak se budou projevovat. Někteří jako aura, další jako ektoplasma a nebo jako jejich ztělesnění.“ Řekla Rosemary a odstoupila od foťáku.
„Podívej se sama.“ Vybídla mě.Stoupla jsem si blíž a podívala se na display fotoaparátu. Vedle vraku, který Rosemary zaostřila byla ve vzduchu se vznášející silueta. Měla zelenou až žlutou barvu a plápolavý tvar těla.
“Bože.“ Polkla jsem.
“Teď si stoupni k foťáku a já půjdu tam. Potom se budu k tobě přibližovat. Pořád to budeš fotit.“ Nakázala Rosemary a rozešla se k vraku. Při každém jejím pohybu jsem ji vyfotila. Když přišla ke mně, podívala jsem se na fotky. Všude okolo ní se ty postavy táhly. Neustále jí pronásledovaly. Při každém jejím pohybu šly s ní.
“To není možné…“ přemýšlela jsem nahlas.
“Ale ano, je. Drží se mě.“ Podotkla Rosemary.
“To ti nevadí, že je pořád u sebe vidíš?“ ptala jsem se.
“Já nevidím auru. Jenom duchy jako takové.“ Vysvětlila.
„Už mi věříš?“ Znovu jsem pohlédla na fotku a zamrkala.
“Asi ano…“
“Jdeme domů…“ usmála se a sáhla po fotoaparátu.
Najednou ji něco odmrštilo pryč a třísklo s ní o strom. Mlátilo jí to hlavou sem a tam, o zem i o kameny. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Rychle jsem popadla fotoaparát a vyfotila to. Rychle jsem si prohlédla fotku, ale žádný duch. Přiběhla jsem ke zkrvavenému tělu Rosemary a pokoušela se jí zakrýt. Najednou sebou přestala trhat a mlátit hlavou o kámen a uvolněně se položila na zem.
“Rosemary?“
“Jo?“ šeptala.
“Co je ti?“ ptala jsem se a stekla mi slza. Kápla jí na tvář. Rosemary se usmála a setřela mou slzu ze své tváře, celé od krve.
“Nic mi není.“ Řekla a zvedla se.
“Jaký nic?! Jsi celá od krve a něco s tebou mlátí o všechno možný!“ Rosemary pokrčila rameny a rozešla se z louky.
Po cestě jsem se jí na to musela zeptat.
“Rosemary? Byl to duch, co na tebe zaútočilo?“
“Ano. Je to ten samý, co po nás házel žehličkou.“ Vysvětlovala. Podezíravě jsem na ni pohlédla. „Tak jak to, že nebyl vidět v tom fotoaparátu?!“