Když ďábel zabíjí (4)

Po dobu tří dalších měsíců přežívala v ústavu. Nedlouho po jejích narozeninách ji přišla navštívit matka. Opakovala jí, jak ji miluje, ale Emily už jí nevěřila. Když se matka dostala k tomu, jak se jim po ní doma stýská, Emily se zvedla a odešla. Matka za ní volala ale Emily se ani neohlédla.
Na chodbě potkala Annu. „Kam tak rychle?“ ptala se Anna a schovala pepřový sprej před sestrou která procházela.
„Od nestvůry.“ Řekla Emily.
„Jsou tady tvoji rodiče co?“ hádala Anna.
„Máma…“ vysvětlila Emily.
„Proč ji tak nesnášíš? Vždyť sama říkáš, že ten doktor lhal.“
„Protože mě stvořila. Ona plodí tu nenávist ve mně.“ Odfrkla si Emily.
„Počkat. Jak to, že nejsi na pokoji?“ zeptala se náhle.
„Na některé otázky není odpověď…“ zastavila se Anna a prohlédla si své vyhublé a třesoucí se ruce. Najednou Emily začala ustupovat směrem ke zdi.
„Co je?“
„Kdo je ten chlap?“ ptala se vyděšeně Emily a ukazovala na muže opírajícího se o okenní parapet.
„Jasně. Náš známy vševědoucí. To je Moris. Moris Steevensen. Vypěstoval si vidiny a další přeludy a myslí si, že vidí do budoucnosti. Taky tvrdí, že dokáže rozeznat, kdo je člověk dobrý, a kdo ne.“ Popisovala muže Anna. „Znáš ho?“
„Bohužel. Když jsem tu byla první den, vletěl do mého pokoje a začal řvát že jsem ďábel. Asi před měsícem to uznali i doktoři.“Moris se zadíval na Emily a nepřestával z ní spouštět oči.
„Nic ti neudělá. Je jenom bláznivý.“ Snažila se Anna uklidnit Emily. Ta se jen pokusila zakrýt si obličej.
„Pojďme prosím pryč…“ řekla
.„Jak chceš…“ utrousila Anna. Když už chtěly odejít, Moris se k nim rozešel.
„Anno! Co to děláš? Nevíš, kdo ona je? Je to ďábel! Zkazí tě a pak… Pak tě zabije.“ Křičel Moris přes celou chodbu a přidal do kroku.
„Neplácej hlouposti Morisi.“ Odsekla Anna a objala Emily.
„Jste blázni.“ Kroutil hlavou Moris.
„To opravdu říká ten pravý. Jdi radši předvídat, jak všichni zemřeme.“ Ušklíbla se Anna.
„Ber má slova vážně. Konec se blíží. A ona ho způsobí. Ale nejen ona. Všichni se na tom podílíte.“ Pronesl Moris a odkráčel.
„Nesmíš ho poslouchat. Ať je v tobě ďábel, nebo ne, jsi dobrá dívka. Možná ďábelská a sadistická, ale stále tě mám ráda. Jsi tady jedna z mála, koho se nebojím. Záleží mi na tobě, jako na mladší sestře.“ Usmála se Anna.
„Taky tě mám ráda. A věř, že tobě bych nikdy neublížila. Ale nechápu jedno.“ „Co přesně?“ ptala se Anna.
„Kdyby to Moris opravdu neviděl, jak by zjistil, že jsem tady a jak by zjistil, proč jsem tady?“Anna se zamyslela.
„Máš pravdu. Ale Moris je dost záhadný na to, aby takové věci nikdy nebyly objasněny. Prostě je lepší na to nemyslet.“ Řekla.Najednou přiběhla sestra. Celá vykulená začala křičet, ať jdou všichni na pokoje. Anna křečovitě sevřela pepřový sprej.
„Pojďme…“ vybídla ji Emily a poklepala ji po ruce aby přestala svírat sprej tak moc.Anna ruku uvolnila a rozloučila se.
„Uvidíme se, až to skončí… Že by zase Moris? Nechtějme to vědět Sbohem.“
„Ahoj.“ Dodala Emily a následovala sestru na pokoj.
„Co se děje?“ ptala se.
„Nesmím to říkat, ale snad se nic nestane.“ Kývla sestra.
„někdo se pokusil utéct a přitom ranil dva doktory. Všichni musí být na pokoji, aby se zjistilo, kdo chybí. Takové akce většinou provádí aspoň šest pacientů.“ Vysvětlovala zaujatě sestra. „Je mi líto, ale musím už odejít. Dojdeš sama? Věřím, že nic neprovedeš.“
„Věřte.