Jedné krásné noci...

...všichni uslyšíme něco, co nemáme.
Bude se o tom mluvit.
Ale ne jako o tom dědkovi Fritzlovi. Na doživotí bych ho poslala nějak do ústavu a navlíkla bych mu svěracé kazajku.
Po jeho nedaleké smrti by se dostal do říše mrtvých. V útrapách, bolestech a smutku by tam přežíval dlouhé roky.
Nepochopím to. Za 24 let ji 3000krát znásilnil. Kdyby si měl po smrti zažít to co jeho dcera, ještě by snad byl rád, že ho někdo znásilňuje.
A jedné krásné noci (po rozsudku) si pěkně dojdu do tý jeho cely, nebo kde ten dědek skočí, a podříznu mu hrdlo.
U toho se budu smát. Dědek bude čumět, jak my děti jsme zákeřný. Až ho podříznu, na zeď napíšu jeho krví "Jsem hajzl" a i když tomu nebudou ty Rakušáci rozumět, bude to platit.
Je mi z něj na blití. Když si vezmu, že 24 let jsem zavřená někde ve sklepě a prostě třeba dvakrát za den mě někdo znásilní, porodim sedm děcek, jedno umře hned jak se narodí, tři mi vezmou a dělaj, jako že je našli, jak jsem je nechala na světě samotný, prostě nemám důvod, proč si myslet, že ten chlap je normální.
Ani já nemusím být normální. Ale to, že nejsem normální, neřeší polovina Evropy, možná víc...