Když ďábel zabíjí (3)

Další den ráno vešla do místnosti sestra.
„Ven.“ Nakázala ospale. Emily bez řečí vyšla z pokoje a opřela se o zeď. Sestra ji vybídla, aby pokračovala dál po chodbě. Stěny byly špinavé, jen někde byla nepatrná známka bělosti. Z pokojů teď vycházelo hodně lidí. Zpívali si, někteří trpěli představou, že mají dítě a vláčeli za sebou polštář.
„Kam se to jde?“ ptala se Emily sestry.
„Kontrola.“ Odsekla sestra.
„Jsou natolik líní, že se nedokážou jít podívat na pokoj?“
„Ať mají jakýkoli důvod, zrovna ty to nemusíš řešit.“ Řekla sestra a narazila do nějaké ženy která v ruce měla pepřový sprej. Ohnala se po ní a už chtěla vystříknout.
„Co blbnete?! Jste snad blázen?!“ křičela sestra.
„Kdybych nebyla blázen, byla bych tu?“ ptala se žena. Sestra mávla rukou a odkráčela. Emily doběhla onu ženu a zaklepala ji na rameno. Žena se tentokrát neohnala. Ona se ani neotočila.
„Paní?“ pokusila se upoutat její pozornost. Žena se otočila a stiskla pepřový sprej.
„Co tady děláš? Nejsi moc malá na blázinec?“ ptala se žena překvapeně.
„Jsem ďábel.“ Oznámila Emily.
„Jasně. Jeden můj přítel odsud tvrdí, že je občan starověké Mezopotámie… „ odfrkla žena.
„Řekli mi to ti doktoři.“ Podotkla Emily. Žena se se zájmem zadívala Emily do tváře.
„Mé jméno je Anna. Jsem tu, protože trpím stíhou. Aniž bych byla na drogách. Víš co to znamená, dítě?“‘
„Asi ano.“
„Proč jsi mě zastavila, dítě? Asi ne jen proto, aby ses mě zeptala proč jsem tu. A jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Emily. A máte pravdu. Chtěla jsem se vás zeptat, co to znamená ta kontrola.“
„Takže takto! Kontrola je jeden z nejhorších zážitků tady. Když nepočítám obědy, sporty a vyšetření.“
„Co to tedy je?“ chtěla vědět Emily.
„Všichni co tady jsme, budeme ráno prověřeni. Volají nás podle jmen. Každého, koho si zavolají donutí přesně říct svou diagnózu a svoje pocity. Ti, kteří jsou slabí se rozbrečí. Je to týrání. Nedá se to vydržet.“ Vysvětlila Anna. „Navíc kontrolují, jestli někdo neutekl a když někdo odmítá mluvit, mlátí ho...“ dodala.
„Co to tady je dámy? Od sebe a dělejte!“ křikla na ně sestra.
„Zase se někdy uvidíme.“ Usmála se Anna a šla dál.
Emily čekala dalších deset minut, než se všichni dostavili. Potom se volali jména. Podle nástěnky se dozvěděla, že je na řadě jako dvacátá třetí. První pacient byla v pořádku, žádný problém neměl. Měl strach ze své matky a pokusil se ji zabít. Emily pomalu začalo docházet, že lid tady mají mnohem normálnější problémy. Bála se. Rozbrečel se až třináctý pacient. Prý všude vidí duchy. Emily začínala mít pořádný strach.
Při otázce: „Jak je to možné?“ ztratil nervy a utekl do budovy. Několik sester se za ním rozběhlo. Bylo slyšet pár výkřiků a potom velká rána. Nervózní doktoři radši pokračovali v seznamu.
„Anna Eurlesová!“ ozvalo se po dalších asi patnácti minutách. Byla to ta Anna, s kterou Emily mluvila. Vstoupila na malý výstupek a začala mluvit.
„Všichni mě pronásledují. Chtějí mě dostat. Nikdy to není jiné. Chci vás všechny dostat pryč. A ty, co nás tady vězní chci zavřít na naše místa. Není to normální. Na tomhle světě není už nic normální. Všichni jsme blázni. A dlouho budeme. Kdo se z toho dostane, tomu se pokloním.“ Řekla.
„To už slyšíme asi po sté…“ odsekl doktor.
„Já názor neměním. A už vůbec ne tak důležitý názor.“ Řekla klidně Anna. Seskočila z výstupku a stoupla si mezi ostatní.
„Emily Evansová!“ vyvolal další doktor. Všichni se začali otáčet, protože jméno slyší poprvé. Emily odstrčila několik lidí a prošla k výstupku. Odevšud se ozývalo „není moc malá?“ a podobně.
„Víte, myslím, že všichni tady máte naprosto minimální problémy. A vězní vás tu, proto že by tu nikdo nebyl. Aby prostě měli plno. Aby to nevypadalo hloupě. Mě tvrdí, že jsem ďábel. Protože trpím samomluvou. Protože jsem párkrát zabila zvíře. Protože jsem sestře probodla ruku vidličkou. Kdyby tu byli jen lidi s problémem jako já, pochopím to. Ale někteří jsou tady zbytečně. Klidně mě zavřete do svěrací kazajky. Je mi to fuk.“ Řekla a sestoupila z výstupku. Po tomto proslovu strávila dva týdny v té místnosti se svěrací kazajkou pevně utaženou. Ale neříkala si, že kdyby se o tom nezmínila, že by v ní neskončila. Bylo jí to jedno…